Srpen 2015

"Musíš se dívat na všechny strany..."

14. srpna 2015 v 22:08 O mužské části světa

"...všude může číhat nebezpečí."
"Nemůžu se dívat na všechny strany najednou," ohradil se muminek.
"Dozadu se dívej ty, já to nestihnu."
"Ne, ne, dozadu ne," bránil se Čenich ustrašeně.
"Když jde někdo za tebou, je to daleko horší, než když se s někým střetneš. Děláš to ale na vlastní riziko."
"Tak jdi první ty," řekl muminek.
"To taky nechci!" vykřikl Čenich.
"Nemohli bychom jít vedle sebe?"
...

Jsi a voníš
voníš jako káva a kaše pro dva
neumím vysvětlit proč mi stačí
ležet a dotýkat se třeba
jen prsty u nohou
Jsi a dýcháš a neříkáš toho víc
než je třeba
Někdy si říkám, že až budeme muset být chvíli bez sebe
bude to teprve to pravý Ono
ale nemůžu si pomoct
cítím se bez Tebe jako kocour
za oknem zamčenýho bytu
(vrnět pořád neumím)
Jsi a nedržíš mě
ještě pořád občas koukám
a chci se Tě prostě jen nějak dotknout
jako bych to nikdy nezkusila
mám divnej pocit
že už se toho nezbavím
Jsi a jsem vedle Tebe
když jsme chvíli jeden
stojím v bezpečným stínu
přeplněnýho jeviště
lidma, zvukama, jídlem a pitím
Cítím to pořád
chvění a jistotu, že se dívám správným směrem
(jen už k tomu nepotřebuju litr vína)
Jsi a...
Jsem taky.

Přiznat nebo zatloukat.. sama sobě

6. srpna 2015 v 21:31 Bez logiky věci
Nemám nějak sílu na cílené shledávání se s lidma, co mají potíže různýho druhu. Nemám proto už nějakou dobu dost dobrý slova, nejde mi o tom mluvit, protože vlastně ani nevím o čem. Když se mnou mluví někdo s PPP potížema a ptá se mě, co s tím dělám já, na většinu otázek odpovídám bez problému, ale cítím to jako minulej čas. Moje potíže nejsou zcela v minulým čase, ale jsou v jiný fázi. Věci, o kterých si lidi na tohle téma povídají většinou jdou tak nějak mimo mě. Už nejsou aktuální. Jsem v jiným období, který pro sebe nemám nijak pojmenovaný, ohraničený, zanalyzovaný. Takže bych potřebovala zase někoho v podobné fázi, abych to mohla probrat. A vzhledem k tomu, že to neumím dobře vyjádřit, jak to teď se mnou vlastně je, pak slovní komunikaci na téma PPP nechám stranou a budu raději psát. Zkusím psát. Možná už to pomalu půjde.

Dost myslím na film Sama sebou a na fešnou, stylovou slečnu s mikádem, co je totálně v krizi a snaží se jíst naprosto "čistě" a nakonec chce odjet do Japonska nebo kam. A nakonec tam odjede a je pořád ve stejný krizi. A vlastně vůbec neví. Neví nic. Neumí odpovídat na otázky psychoušky, nemá slova. Protože její stav není vyhraněná PPP. Není to o tom vážit málo nebo se přežírat. Není to o tom. Ten film asi celkově ve svý podstatě dost popisuje ty stavy "po". Kam se člověk může dostat poté, co si určí své projevené problémy, co si vyléčí nějaké průvodní znaky a co tuší, jak funguje jeho sebedestrukce a proč. Co ale člověk dělá potom, když problém není pořád úplně na své dobré vlně.
Je pro mě nepředstavitelný, že někdo třeba záchvatuje, zvrací, léčí se fyzicky i psychicky, a když přestane dělat ty zajetý destrukce, pak je najednou úplně v pohodě, zdravý a šťastný jedinec. Dle výpovědí, takoví lidi existují a je to dobře, je to světlej bod pro nás, kteří tohle nezažíváme. Ale myslím, že velký procento "chorých müslí" zůstává v čase ničeho. Ve fázi, kdy to pořád nějak drhne, ale na druhou stranu se nic sebedestruktivního zvlášť neděje. Myslím, že je to podobnej stav, jako u lidí, kteří nemají pro sebe definovaný problémy, ale občas si něčím frčí a samotné je ani nenapadne, co za krize mají. Znáte to, neblijete a vážíte normálně, takže jakýkoliv spojitosti s PPP dle obecných hledisek nemáte. Stejně tak, když UŽ neblijete, vážíte normálně, jíte a tak jste zdraví, to dá rozum. Ale...

Nedávno mi říkala... moje velice blízká, většinou racionální a silná "sestra"... říkala mi, jak má těžký dny samoty, kdy už po probuzení ví, že nemá motivaci vstát, jíst, hýbat se, dělat cokoliv. Popisovala ty chvíle jako kdyby popisovala moje tři roky života. Popisovala to úplně přesně včetně těch psychických pochodů. Popsala taky pár chvil, kdy měla energii naopak jen to narvat se hnusama a jít to vyzvracet. Trest za ničivou samotu. A já neměla co říct. Zírala jsem a v hlavě mi znělo jen...do prdele...
Asi to nejhorší na tom bylo, že se mi nakonec omluvila, že se mě nechtěla dotknout, že rozhodně nechce svoji občasnou trapnou osamělost srovnávat s mýma velkýma problémama - tedy s mou velkou DEFINOVANOU a sdělenou diagnózou PPP. To je přece něco úplně jinýho.


Je mi z toho divně. Ale zároveň hledám slova, jak definovat. Jak si trochu ulevit, určit si, co se mi děje, že to pořád není dobrý a nemusí to být žádná věhlasná diagnóza, prostě jen si to pro sebe nějak vyhodnotit. Proto, abych zkoušela dělat něco pro zlepšení. Ne podle knížek a předpisů, ale podle svýho cítění. Byla bych hrozně šťastná, kdybych se mohla podílet na tom sdělení lidem, co se topí ve stavu ničeho a nepřiznávají si nic, protože se na to dle obecných měřítek necítí nebo si nedávají právo něco prožívat nebo neprožívat. Protože nevěří sami sobě, nevěří, že když se cítí špatně, tak JE to špatně. I naopak bohužel, když s cítí skvěle... Bylo by hrozně hezký vidět, že si lidi přiznávají a snaží se cítit se líp SAMI pro SEBE a sami se sebou žít.


Částečně o tom i moje budoucí tetování (wieder von Striga .))