Září 2015

Fouká do listí, vše se pročistí...

28. září 2015 v 8:37 Bez logiky věci
Těhotenství mě zatím trošku děsí. Respektive mě to nutí přehodnocovat co opravdu chci a nechci dělat ve svém časovém plánu. Například je mi jasný, že tři dny v týdnu od rána do bůhvíkdy prostě uklízet a tahat věci ze sklepa do třetího patra a naopak (protože führerku bolí záda) dlouho nevydržím. Nemám na to nerva. A vzhledem k tomu v jakým stavu jsem posledních několik dní v ranních hodinách...
Ráda bych jezdila do Brna jen do školy a na výuku klavíru. Zbytek času bych nejraději spala.
Vlastně většinu času spím, nejím, nepiju, protože to prostě nejde. Zkouším všechny ty rady jako citron a chleba hned po probuzení a stejně se pak až do odpoledne přemáhám, abych nehodila tyčku a navaluje se mi při každé myšlence na jídlo nebo pití. To ani nemluvím o bradavkách, ale to se m nepatří.

Takže se tady svíjím a přemýšlím, jak si zařídit život pohodlněji než jak to (ne)funguje teď.

Třeba se někdy zase ozvu.


Zvraty, návraty, převraty a tak vůbec

9. září 2015 v 8:16 Bez logiky věci
Posledních několik týdnů prožívám výkyvy nahoru a dolů. Vždycky se to odehraje hrozně rychle v rámci dní nebo později jen hodin. Pravděpodobně to má být nějaká zkouška jestli jsem způsobilá vůbec žít na tomhle prohnilým světě (nee, svět není prohnilej úplně, jing jang, kolik špatnýho tolik i dobrýho, jen je těžký to v tom bordelu vyhrabat).
Střídají se mi chvíle, kdy si připadám jako dítě štěstěny a věřím v moc přání a podvědomých modliteb a v zápětí mě ta víra srazí na kolena a jsem největší výkal na rozkvetlé louce. Takže si nechávám i rezervu na případnou radost z dobré zprávy, kdyby se to náhodou zase chtělo obrátit.
Od cca. dubna, kdy mi začínalo být jasný, že germanistika pro mě je mrtvá, prožívám dlouhou, táhnoucí se dobu nejistoty. Během té doby jsem tak 100x přehodnotila, co chci dělat, 100x jsem se zhroutila, že jsem jako existence zbytečná, 100x jsem se radovala z nějaké záhadné skvělé možnosti, která se mi nachomýtla pod nohy a stejně tak jsem pak nechápala, proč mi to bylo zase odepřeno. Během toho jsem se vzdálila od všech a všeho do domku, kterej jednou bude nádhernej, ale teď se tu nic moc neděje. Nic není tak jednoduchý, jak se prve zdá.
Abych byla konkrétnější... hledala jsem práci, místo ve školce nebo jinde s dětma, hledala jsem práci jakoukoliv, abych už nemusela jen uklízet u Führerky, kterážto mi stále přiadá jako psychicky labilní jednotka. Zkoušela jsem zvažovat školy, obory a co vlastně chci. To se dělo v mezerách mezi celoletní prací někde po táborech nebo u hlídání. Vyhodnocovala jsem vlastní hodnotu. V momentě kdy jsem si to trochu ujasnila, zvenčí mi to začali ostatní vyvracovat. Nevím, jestli rozebírat hloubkově kauzu Lesní školka nebo se už zbytečně nenasírat... ale co...
V den odjezdu na tábor, po zakončeném táboře v Lesní školce se mi dovolala šéfová 1 a oznámila mi, že mě berou na jeden den a budu s ní vést kroužek. Zajásala jsem, protože jsem byla přesvědčená, že už vybrali dávno jiné lidi. O pár hodin později na příjezdové cestě mého nejoblíbenějšího nostalgického tábora mi přila smska, že si to šéfová 2 rozmyslela, protože prý po mě ve školce nebylo uklizeno. Tadadamtam. Tady to vidíte, zvraty takovýho rázu, že jsem cítila, jak hořím a pláču a nerozumím. Když opomenu fakt, že jsme tábor předávali oné šéfové a že se ani nekoukla, jak dobře je nebo není uklizeno a poslala nás domů, myslela jsem, že se bude hodnotit spíše má schopnost práce s dětmi, kterou za celou dobu nikdo z šéfů skoro neviděl. K nasrání mě dovedl až závěr situace, kdy jsem volala šéfové 1, která mi řekla, že šéfová 2 stojí zrovna vedle, ale že mluvit nebude a napíše mi mé chyby v mailu. Ještě pár dní na táboře jsem byla v depresi a neustále hledala internetové připojení s očekáváním mailového vysvětlení a potom jsem se na to vykašlala, pořádně jsem to zapila rumem a vínem s mými drahými a ostatně žádný mail dodnes nepřišel.

Po téhle tragicky hloupé zkušenosti jsem tedy naplno začala přijímat svůj status nestudenta, nepracanta, spodiny. Když se ani v brněnské školce, která je nádherná, skvělá a chce mě, nenašlo dost penět na aspoň půlúvazek, začala jsem naplno přijímat a hlásat svůj novýs tatus aneb Jsem na pracáku. Pořád to bylo lepší než nevědět nic a pořád čekat, až se vám někdo vyjádří. Došla jsem prakticky k zenovému klidu a už mi i přestalo vadit, že mou jedinou životní náplní bude stejně asi jen to uklízení a stavění.

Když už jsem se zakuklila do této vyrovnané polohy, pustila jsem si Bridget Jonesovou, načala další dvě klubka zelený vlny a občas jsem odběhla zabít pár blešek na podlaze, protože s nimi zase díky venkovní zvěři bojujeme. Pak náhle další zvrat, žejo... tady člověk klidu nedojde... že prý můžu snad nasotupit na školu, kde už nebylo místo. A teď to místo je a zítra mám mít svou první hodinu. Po téhle zprávě jsem jako první děkovala Bráchovi a hned v zápětí s trochou cynismu i Bohu, protože si ze mě dělá poslední dobou dost nepěknej humor. Díky.
Takže zase do školy, ale do trochu jiné než doposud. Těším se a zároveň se děsím, ať si to prozřetelnost zase nějak nerozmyslí. Taky čirou náhodou všichni herci německýho špílu chtějí a můžou jet hrát do Lipska a tím pádem musím najít text a nemyslet na to, jaký to bude vidět se po pár měsících (a nespočtu myšlenek, který jsem se špatnou němčinou neuměla vysvětlit) s T., protože si dost jasně vybavuju jeho obličej a hlas v hodně detailech, což se mi většinou nestává ani u bližších lidí. Kdoví, věci se dějou.