Říjen 2015

Kontakty

22. října 2015 v 23:30 Bez logiky věci
V posledních nech zase propadám takové té nezájmové pozorovací krizi. Všechno čekuju, okoukávám, ale na nic nereaguju. Hrozně se přemáhám tam, kde je reakce potřeba. Je to pravidelně se opakující depresivně utlumený stav. Nic velkýho mě vlastně ani netrápí, jenom nejsem schopna se dokopat k pravidelnýmu čištění zubů nebo mytí vlasů, nemám režim a řád vlastně v ničem a v tom případě nepodávám žádnej výkon. Žádnej výkon pro sebe. Jenom tak pro ostatní, když se koukají nebo když jsou prostě blízko. Jako vždycky vynechávám sebevyděračský ultimáta "teď ale bude všechno jinak a budu nejlepší!" a raději v mailu pátrám po kontaktu na Bachovky, wie auch immer.
Ani ten ryboještěr v děloze mě příliš neovlivňuje, protože krom nevolností od něj necítím nic. Zatím. Rozněžňuju se při koukání na dětský spoďárky s autíčkama a při pohledu na ultrazvuk, na kterým zase nepoznám, kde to má hlavu a jestli to náhodou není spíš mořskej koník než cokoliv lidskýho. Tak žiju. Všechno tak na půl energie ze dne na den bez většího rozmyslu a přípravy. Tak žiju a nijak si v tom nehovím.

A v tom bezreakčním pozorování myslím na lidi kolem mě, na ty, co tu jsou, co už nejsou nebo jsou daleko, na ty, co jsou noví a nepoznaní, na ty, které už nikdy asi nepoznám a nebude to vadit.
Myslím na Špagetku, která v Helsinkách naplňuje svůj život dobrodružstvím a až se vrátí bude pravděpodobně zas kousek jiná a v hospodě bude všechny muže (možná i ženy) zajímat, kde všude v divočině sama chodila. Já zas budu jen ta druhá přísedící, která dělá mateřiny (prašt jak uhoď s germanistikou, možná i trochu hůř) a není z města, bydlí na lontě a žije nudnej život s mumínkem a mužem. Ale určitě mě to už nebude trápit a nebudu se v noci převalovat v posteli z pocitu méněcennosti.
Taky myslím na projektový ženy, který se prolínají, přibližují, vzdalují a pořád ještě se o něco společně snažíme. Vždycky mě oblaží vlna pocitu, když jedu z nějakýho setkání, že to má takovej smysl, že je tak ráda znám a že s nima můžu mluvit jinak než s kýmkoliv dalším.
Pak taky myslím na muže, co se kolem mě kdy motali a jak je možný, že jsou teď tak daleko a že já jsem tady.
V Lipsku jsem viděla T., během zkoušení divadla a skupinové zábavy jsme spolu vlastně ani nepromluvili. Než já se taky vyžvejknu německy, to raděj neříkám nic moc obsažnýho. Do doby než přijel jsem se vlastně cítila líp. I v zakouřeným pajzlu se spoustou cizích němců, kteří se mnou hráli fotbálek a byli hodní, když jsem ani nepohnula panáčkama a kupovali mi panáky jablečnýho džusu, aby mi nebylo líto života bez přípitků. Když dveřma vstoupil T., začala jsem přemýšlet a všechna moje spontánní zábavná část se utopila v nealkopivu. Ale nebylo to pak špatný, oprostila jsem se od úvah, co si on teď myslí a co chce, jestli vůbec ještě něco chce nebo co je vlastně charakterově zač a byla s ním za dobře. Normálně jak jsem to chtěla od začátku. Z jeho strany pak přišel jeden puberální lechtací výlev a dvě věty někde mezi další večerní zábavou...je hezký tě zase vidět... mnohovýznamovej pohled (doufala jsem, že se mi tentokrát vyhne)... náramek ještě mám, je pro mě důležitej... přepnutí do předchozího módu nevelkýho zájmu
Bylo to tak jasně výstižný, že jsem po pouhých dvou větách odcházela do nocležiště zcela emočně vyčerpaná a v posteli jsem propustila pár iracionálních slz do polštáře. Ráno jsem byla šťastná, že jedu domů za Lukem a už vůbec se mi nechtělo přemýšlet o T.
Cestou na brněnskej vlak po 7 hodinách cesty jsem poněkud vyčerpaně procházela moderním podnebím nákupního centra a uviděla Ypsilona. Ten mě už aspoň dva měsíce má vyřazenou z fb přátel. Ale zamával na mě, takže jsem měla malou naději, že není až tak nedospoělej, že by svoje vztahy řešil (ne)přátelstvím na fb. V okamžiku, kdy místo pozdravu vyštěkl s úsměvem "víte, že jsem na vás nasranej", naděje odešla a s ní i chuť dál tam stát naproti jeho povýšenýho obličeji. Místo normálního dialogu jsem si vyslechla zkrácenou přednášku o tom, jak jsem strašná kamarádka, že na něj seru, že když mám chlapa, seru na všechny ostatní a že takhle se přátelé nechovají a že v tom případě mě nepotřebuje udržovat mezi kontakty. Měla bych se nad sebou zamyslet, jinak totiž přijdu o všechny přátele. Za dobu všech mých životních bahen (kdy jsem opravdu pro mnohé byla skoro mrtvá) mě zatím z přátel neodepsal nikdo, pouze Ypsilon. Po přednášce jsem se otočila na martenskách a rychle odešla s tím, že své PŘÁTELE stále mám. Během 5 minut mi připomněl, proč jsem s ním poslední rok mnoho času trávit nechtěla. Právě proto, že stále mluvil moudra, zajímavé věci, poznatky a tak, vyprávěl na mé přání o svém životě, ale ten můj život... vlastně asi ani neregistroval. Možná ani teď si nestihl povšimnout, že jsem mu pověděla o těhotenství. Pravděpodobně se cítil líp jako mudrc a moralista než jako normální kamarád, který by se zeptal, co je novýho.

V zápětí jsem si propočítala, se kterým ze svých minulých mužů/kamarádů ještě mám kontakt. Smutně jsem musela vyhodnotit, že skoro s žádným. Michala jsem neviděla tak sto let a ni nevím, co bych si s ním povídala. Ypsilon mě odepsal, Tom je v křížku s Lukem a je mi smutno z toho, jakým směrem se ubírá jeho myšlení a nejblíž se drží Introvert a Štěpán, které ovšem vidím tak jednou do roka. No. Takhle jsem si to nikdy nepředstavovala ani s jedním z nich.

A možná, že i tahle skutečnost mě trochu trápí, protože jediný muž, se kterým mluvím je Luk. Na to nejsem zvyklá. Postupně se ale zase objeví nové obzory, se kterými rozebírat život, se kterými si rozumět a které nebudou daleko předaleko. Jsem přeplněná zbytečným kontaktem ze všech stran, ale nenaplněná důležitým a užitečným kontaktem. To bude asi ten největší problém novýho života v novým místě. Trvalo mi dvacet let, než jsem prorostla Brnem. Jak dlouho může trvat teď než prorostu mezi lidi kolem prvního máje...