Listopad 2015

Blitky

30. listopadu 2015 v 22:49 Životní smetiště
Jsem nasraná. Nepokrytě. Ráda bych někomu vynadala. Možná i někomu konkrétnímu, protože už mě přechází ta mírumilovná debatující a kompromisy vytvářející snaha... něčeho dosáhnout... nějakého obětování z druhé strany. Něčeho jako - bylo by hezký kdybys to pro mě udělal nebo možná už spíš Potřebuju aby pro mě taky někdy něco nezištně udělal.

Taktika pasivní agresivity nezabírá a je ignorována, taktika přímé prosby ovšem nezabírá taky a pak si říkám, proč já jako debil jezdím do divadla brzo a žehlím nevyžehlitelný kostýmy a spěchám z práce a kupuju papírky a podobný koniny, když pak nestíhám svoje důležitý věci, se kterýma mi nikdo nepomůže, protože to nic není.
Opravdu nevím, proč jsem dneska tvrdla v divadle a neučila se celou dobu psychologii a proč jsem rovnou neřekla, že nemůžu zítra hrát, protože jdu do školy a nebudu se krájet na kousíčky a ať hraje nějaká alternace. Ještě před hodinou jsem si říkala, že je to asi prostě samozřejmý, že se musím snažit stejně jako ostatní lidi. Ale vlastně ne. Asi to není automatická lidská vlastnost a schopnost, protože nikdo takovej "debil" jako já zřejmě v okolí není. A nepočítám přemrštěnou snahu všechno si zařídit sám a nikoho nezaůkolovat, když je možnost. To taky není hrdinství, to je jenom trochu jinej druh debility.

Stejně jako před týdnem ve mně cloumají mraky emocí, který nemůžu cíleně vyplivnout, protože jsem v ignoraci. A stejně jako minulej týden bych se měla učit. Bohužel v tomhle rozloženým stavu nejsem učení schopna a děkuju aspoň za to, že tentokrát jsem nasraná a nemám hysterickej záchvat smutku a pláče jako tomu bylo minulé krásné posrané pondělí... díky

O rození mumínků

19. listopadu 2015 v 13:31 Bez logiky věci
Všechny ty debaty a rozpravy a odkazy o děsivým porodnictví v čechách mi způsobuje jedině pocit, že jsem divná, když chci rodit v porodnici. Když je mi docela jedno, co si tam budou chtít provádět, že mám jasnou představu o tom, co určitě chci a co nechám ať usoudí sami a že hlavní bude, abych se tam dostala v klídku včas a s Lukem. Odhekávat si porodní bolesti doma mě neláká.
Nebojím se toho, že by se věci děly kdovíjak katastrofálně, protože když mám představu a informace, tak si sakra v ideálním případě (nemluvím o komplikacích a bůhvíjak to bude vypadat) prostě řeknu NE a Jděte do háje!
Jednou mám cigánský geny ne a rodím já a ne doktor, takže když se prostě budu chtít převalit do čupu nebo kleku nebo budu chtít, aby Luk stál na hlavě a já levitovala, tak to prostě udělám a nebudu se nikoho doprošovat. A o tom to vlastně podle mýho celý je...
Možná že jsou některý porodnice lepší a některý horší, někde vám předloží stodvacet hyperůža porodních pomůcek a vychytávek a jinde vám jen řeknou pojďte na kozu, někde vám dítě umyjou, změří a pak dají do rukou a jinde hned jedou bonding a tak dále. Ale všechno je to o tom hlavně ci říct. Zjistit si informace o všem, co je možná a nemožný a nutný a pak vědět, do čeho ci nenchat kecat.
Dokument Pět zrození jsem ještě ani neviděla, ale už mám představu, jak tragicky tam porodnice musí působit a jak jsou z toho všechny moderní matky znechucený. Starší matky (jako třeba čirou náhodou ta, která rodila mou sestru, dvojčata a pak slavnostně i mě) na to hledí taky trochu jinak, protože na tenhle přístup byly zvyklý a taky jim to nepřipadlo třeba tak zlý. Nevím... Mucha tvrdí, že díky péči doktorů v porodnici mohla odrodit ségru zadkem napřed a že díky doktorům taky obě přežily ve zdraví ( a to mě ségra namále), taky že když odrodila mě, byla ještě ráda, že mě měla po pár minutách sice v náručí, ale potom mě nemusela mít u sebe. S dvojčata byla situace ještě složitější, ale myslím, že má Mucha dost zkušeností s komplikovanýma porodama na to, aby věděla, že věci se nedají brát jednostraně.
Hodně omílané jevy z Vinohrad jako že chudák rodička ani nevěděla, co se do ní píchá a chudák tatínek sedí na chodbě a neví nic... mi přijdou tragický spíš z hlediska těch nebohých obětí. Tak ten otec sakra nemá být ňouma, má chytit doktora za límec a prostě se optat, co se sakra děje a stejně tak by se mohl místo matky zeptat, co jí chtějí píchat a proč a co to způsobuje a matka sama by snad mohla před porodem v porodnici získat nějakým samostudiem info o těchhle běžným praktikách, aby mohla sama říct NE. Samozřejmě se bavíme pořád na úrovni těch věcí jako poloha rodičky, bonding, oxytocin a tak dál. Věci, které nevyžadují větší lékařský zásah, pak už je to těžší. A vlastně spousta matek doktorům věří a nepotřebují něco alternativního, co v porodnicích nepraktikují...tak proč zase to zobecňování.
Diskuze na internetu a rozhořčené duly patrně nezpůsobí zásadní obrat českého zdravotnictví a smutné dokumenty taky ne. Výsledkem možná jen bude, že ženský, který v porodnici rodit chtějí budou v depresi, že jsou špatné a že je tam doktoři zabijí a přitom na porod doma nechtějí ani pomyslet.

No... nestojím za porodicema ani za domácím porodem, jen ohajuju samostatnej mozek všech rodičů, aby si sami řekli a sami rodili. Když jedu do porodnice s tím, že to za mě odrodí doktor, tak jsem v roli neschopnýho podpantofla. A to je na rozumu samotných žen.

Ještě před týdnem jsem projížděla názory na porodnice a byla šílená z toho, že nevím, co mě kde čeká a jak to dopadne. Pak jsem se uklidnila, ujasnila si, co chci a řekla jsem si, že budu rodit tam, kde je klid a že pokud se nebude dít něco složitýho, prostě si odrodím v Lukově náručí jak budu zrovna chtít a nikdo mi do toho kecat nebude. A tohle přesvědčení mě bude posilovat až do oné chvíle, kdy třeba padnu do rukou radikálním ignorantským doktorům.

Už to nebudu rozebírat, stejně kdoví jak to dopadne. Koneckonců velká většina matek, co znám říkají, že jim bylo všechno jedno, jen ať už je to za nima.

Olizuju si zbytky medu kolem pusy

17. listopadu 2015 v 11:26 Životní smetiště
Něco tady jde solidně do kytek... ještě nevím, co přesně...neumím to ještě zkonkretizovat, ale všeobecná atmosféra je v čoudu.
Možná moc spolíhám na to, že se máme prostě rádi a že to bylo kouzelný, takže to kouzelný bude napořád.
Nevím co s tím, protože to očividně pociťuju jenom já. Zatím to totiž ještě nebublá tak moc, že by si všiml i Luk.

Už asi potřetí se mi zdálo o M., zrovna o M., na kterýho jsem nepomyslela ani nepamatuju. Ale asi to má nějaký význam s troškou metafory či metonymie. Dneska sen o tom, že dítě není Lukovo, ale Michalovo a táta mi za to nadává. Probudila jsem se se skoro vykroucenou hlavou. Jakože cože? Achjo. I když asi pořád zábavnější sny než o porodu.

Jde to do kytek. A jestli se tady něco nezmění (jestli já něco neudělám v sobě) tak jsem velice blízko tomu, aby mi to tady v tom zapadákově začalo lézt pěkně na nervy. Protože to tady prostě není hezký a milý a pohodlný. Je to prostě díra, kde je hodně co předělávat, ale než se tak stane, než tu bude pocit domova, musím několik měsíců čekat a bůhví jak to taky potom půjde rychle či pomalu. A to mně vzhledem k odtrženosti od všechn známých, milých a jistých lidí v Brně opravdu nedělá dobře. Jsem tady prostě sama a čekám. A jak už jsem kolikrát zmínila - čekání sama se sebou mně nedělá už vůbec dobře. V létě po nastěhování to bylo dobrý, i když to tady byl mnohem větší punk. Jenže jsme každej den mohli něco dělat, něco vybalovat, uklízet, demolovat a tak dále. Něco se dělo. Teď je zima a bude se dít houby. Taky proto, že Luk je odrovnanej fyzicky a já těhotná.
Když k tomu přičtu, že ve škole si připadám zase jako největší debil, protože tam je jen velice málo bytostí, které by se mnou ztratily slovo a nemyslely si o mě něco nepříjemnýho, zůstává prostě jedině citová výplň od Luka, kterej takovou nálož nemůže dlouhodobě zvládat. Jsme tam kde jsme byli.
Včera totální míjení jazyků našich kmenů - on tohle, já ono, dohromady protivnost - završená mou snahou v noci usnout vedle Luka, kterej zarytě koukal do té proklaté počítačové hry a nevypadalo to, že by měl chuť se v blízké době přitulit a klidně spát jako tomu bývalo doposud.
Místo toho spí teď.
A neřekne mi, že ho štvu.

Takže je něco prohnilého v království Dánském a já se nemůžu ubránit pocitu, že nejlepší část dálších měsíců bude až budu o svátcích sedět v mámině hnízdě a jíst cukroví jako vždycky, pouštět si Stinga jako vždycky a sledovat Pelíšky jako vždycky v pohodlí starýho domova, zatímco Luk bude v práci. Nadějný vyhlídky.

Něco těsně před vypnutím

16. listopadu 2015 v 0:18 Bez logiky věci
Asi tak za 10 minut se mi vypne kompl, takže abych si pohla s tím, co chci napsat... mám jen velice neurčitou představu, o čem přesně by to mělo být. Témat v mé hlavě je spousta, ale už několik týdnů se to povětšinou kupí v "rozepsaných" článcích a dál nic. Protože to těsně před zveřejněním ztratí smysl nebo aspoň nějakej vnitřní směr.


Už tak 3 hodiny ležím v posteli, jím pomeranč, koukám do zdi nebo sedím na topení a čekám. Čekám až můj milej dohraje počítačovou hru. Asi ani nemá cenu vysvětlovat, jak se tato věc mohla objevit v naší punkový venkovský destinaci a proč ji hraje zrovna někdo jako Luk. Čím dýl tu čekám, tím víc se mi zdá, že to hraje kvůli mě. Aby nemusel pořád "být se mnou" ne jako projev alergie, ale možná jako malej náznak nervozity z životních změn. Čemuž se dá rozumět. Ostatně já sama se svým rostoucím pupkem neznepokojuju, spíš jsem nadšená a zvědavá jak to bude dál, ale hned pod tímhle jistým nadšením je lehce zranitelná slupka komfortní zóny, která se změnama vždycky trochu naloupne a pak mi skáčou po těle ekzémy. Takže se zase důkladně škrábu na všelijakejch místech. Nepěknejch místech.
A z kuchyně se ozývá zacyklená počítačová "hudba" a do toho podivný bojový zvuky.
Kde jsem se to sakra ocitla?
Dneska jsem Lukovi řekla, že fotrovatí a podrážděně jsem do něj hučela, že dělá věci, který dřív nedělal a ztrácí se ten Luk, kterej se mnou žil v Brně. Ve skutečnosti je to spíš problém ve mně. To, že jedu docela dobře v tahu a působení změn, jsem ve vztahu, v domě, mimo Brno, v jiným stavu, v jiné formě školy v jiné práci než dosud, ale zas nějak nevím co z toho jsem opravdu já a co dělám prostě proto, že to přišlo do cesty.
No co to tu budu okecávat, že jo... jsem prostě pořád trochu labil, co se vztahovýho fungování týče a tak jsem závislák a stále si nedovedu patřičně zařídit Vlastní život, i když vedle milované bytosti. Mám neustálej pocit, že se musím někomu zodpovídat. Za to co dělám, co chci dělat, co nechci dělat, co mě baví, co se mi líbí...
Už mě to sakra přestává bavit, tahle moje vlastnost. Proč bych měla někomu vysvětlovat, že se prostě někdy rádá flákám v posteli a neumývám nádobí? Proč mám mít blbej pocit vůči někomu, když ignoruju zubaře? Proč mám obhajovat, že se mi líbí courat po sekáčích a hrabat se v oblečení a proč bych měla trpět pocitem viny, když stojím dlouho ve sprše a cébrám na sebe teplou vodu? Všechny tyhle věci prostě dělám sama od sebe a dokud mi někdo neřekne nahlas a do očí - tohle se mi nelíbí/dělá mi to starosti/jsi úchyl, něco se sebou dělej - nemůžu se přece předem obávat a obhajovat v duchu sama?
Jenže to je ta moje věčná předposranost. Kážu ostatním, jak se nemají bát, že věci nějak dopadnou a sama jsem vystresovaná z běžnýho soužití (nutno zmínit, že Luk má někdy manýry jak Mucha - když chce, abych umyla nádobí, neřekne mi to narovinu, ale začne třískat ve dřezu s nádobím, umývat a ostentativně podotýkat, že někdo to nádobí teda umýt musí...)
Ale pořád jsem možná velkej amatér, i když docela pěkně sdílím domácnost s milým mužem. Takovej Ypsilon například si nastěhoval novou známost k sobě. Už to mi vyrazilo dech. Naštěstí má ale další tři ženy mimo domov. Bohužel ty tři se díky te první nastěhované nechtějí u něj doma ani ukázat. Všechny jsou prý velká láska a na závěr se opět dozvím, že škoda, že se mnou to nevyšlo. No. Nějak posun u sebe přece jen cítím.
Kdybych neměla Luka ráda tak moc a kdybych nebyla přesvědčená, že s ním chci žít, byla by tohle patrně chvíle rozchodová nebo pauzová. Chtěla bych se odlepit, abych mohla zase žít jen sama pro sebe a za sebe. Teď chci žít a být sama sebou, ale neodlepovat se.
A bude hůř, že jo. Až budu žít taky pro malej brečící uzlíček, budu si muset úlevový polohy a sebe samu najít brzo, abych přežila bez touhy vraždit.
Být sama sebou se sebou... brrrr...pořád mi to nic moc neříká... pořád funguju spíš pro druhý... brrrr.... jak se to naučit...chtěla bych nějaký techniky, abych aspoň věděla, jak na to.

Chtěla bych prostě taky trochu plně žít a ne jenom čekat až někdo dohraje počítačovou hru nebo až mi spadne mrtvej holub na parapet