Jsem nasraná. Nepokrytě. Ráda bych někomu vynadala. Možná i někomu konkrétnímu, protože už mě přechází ta mírumilovná debatující a kompromisy vytvářející snaha... něčeho dosáhnout... nějakého obětování z druhé strany. Něčeho jako - bylo by hezký kdybys to pro mě udělal nebo možná už spíš Potřebuju aby pro mě taky někdy něco nezištně udělal.
Taktika pasivní agresivity nezabírá a je ignorována, taktika přímé prosby ovšem nezabírá taky a pak si říkám, proč já jako debil jezdím do divadla brzo a žehlím nevyžehlitelný kostýmy a spěchám z práce a kupuju papírky a podobný koniny, když pak nestíhám svoje důležitý věci, se kterýma mi nikdo nepomůže, protože to nic není.
Opravdu nevím, proč jsem dneska tvrdla v divadle a neučila se celou dobu psychologii a proč jsem rovnou neřekla, že nemůžu zítra hrát, protože jdu do školy a nebudu se krájet na kousíčky a ať hraje nějaká alternace. Ještě před hodinou jsem si říkala, že je to asi prostě samozřejmý, že se musím snažit stejně jako ostatní lidi. Ale vlastně ne. Asi to není automatická lidská vlastnost a schopnost, protože nikdo takovej "debil" jako já zřejmě v okolí není. A nepočítám přemrštěnou snahu všechno si zařídit sám a nikoho nezaůkolovat, když je možnost. To taky není hrdinství, to je jenom trochu jinej druh debility.
Stejně jako před týdnem ve mně cloumají mraky emocí, který nemůžu cíleně vyplivnout, protože jsem v ignoraci. A stejně jako minulej týden bych se měla učit. Bohužel v tomhle rozloženým stavu nejsem učení schopna a děkuju aspoň za to, že tentokrát jsem nasraná a nemám hysterickej záchvat smutku a pláče jako tomu bylo minulé krásné posrané pondělí... díky
to neni hrdinstvi hlavne proto, ze to nikdo neobdivuje a nedocenuje.
Pokud neco delas "pro nekoho druheho", mela bys mit zpetnou vazbu zistnou (primo te nekdo chvali, vyjadruje vdek)
anebo nezistnou (nerika ti nic, ale jasne vidis, ze tvoje aktivita prinasi blaho/zlepseni).
paklize neni ani jedno,
... ano je to debilita