close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Něco těsně před vypnutím

16. listopadu 2015 v 0:18 |  Bez logiky věci
Asi tak za 10 minut se mi vypne kompl, takže abych si pohla s tím, co chci napsat... mám jen velice neurčitou představu, o čem přesně by to mělo být. Témat v mé hlavě je spousta, ale už několik týdnů se to povětšinou kupí v "rozepsaných" článcích a dál nic. Protože to těsně před zveřejněním ztratí smysl nebo aspoň nějakej vnitřní směr.


Už tak 3 hodiny ležím v posteli, jím pomeranč, koukám do zdi nebo sedím na topení a čekám. Čekám až můj milej dohraje počítačovou hru. Asi ani nemá cenu vysvětlovat, jak se tato věc mohla objevit v naší punkový venkovský destinaci a proč ji hraje zrovna někdo jako Luk. Čím dýl tu čekám, tím víc se mi zdá, že to hraje kvůli mě. Aby nemusel pořád "být se mnou" ne jako projev alergie, ale možná jako malej náznak nervozity z životních změn. Čemuž se dá rozumět. Ostatně já sama se svým rostoucím pupkem neznepokojuju, spíš jsem nadšená a zvědavá jak to bude dál, ale hned pod tímhle jistým nadšením je lehce zranitelná slupka komfortní zóny, která se změnama vždycky trochu naloupne a pak mi skáčou po těle ekzémy. Takže se zase důkladně škrábu na všelijakejch místech. Nepěknejch místech.
A z kuchyně se ozývá zacyklená počítačová "hudba" a do toho podivný bojový zvuky.
Kde jsem se to sakra ocitla?
Dneska jsem Lukovi řekla, že fotrovatí a podrážděně jsem do něj hučela, že dělá věci, který dřív nedělal a ztrácí se ten Luk, kterej se mnou žil v Brně. Ve skutečnosti je to spíš problém ve mně. To, že jedu docela dobře v tahu a působení změn, jsem ve vztahu, v domě, mimo Brno, v jiným stavu, v jiné formě školy v jiné práci než dosud, ale zas nějak nevím co z toho jsem opravdu já a co dělám prostě proto, že to přišlo do cesty.
No co to tu budu okecávat, že jo... jsem prostě pořád trochu labil, co se vztahovýho fungování týče a tak jsem závislák a stále si nedovedu patřičně zařídit Vlastní život, i když vedle milované bytosti. Mám neustálej pocit, že se musím někomu zodpovídat. Za to co dělám, co chci dělat, co nechci dělat, co mě baví, co se mi líbí...
Už mě to sakra přestává bavit, tahle moje vlastnost. Proč bych měla někomu vysvětlovat, že se prostě někdy rádá flákám v posteli a neumývám nádobí? Proč mám mít blbej pocit vůči někomu, když ignoruju zubaře? Proč mám obhajovat, že se mi líbí courat po sekáčích a hrabat se v oblečení a proč bych měla trpět pocitem viny, když stojím dlouho ve sprše a cébrám na sebe teplou vodu? Všechny tyhle věci prostě dělám sama od sebe a dokud mi někdo neřekne nahlas a do očí - tohle se mi nelíbí/dělá mi to starosti/jsi úchyl, něco se sebou dělej - nemůžu se přece předem obávat a obhajovat v duchu sama?
Jenže to je ta moje věčná předposranost. Kážu ostatním, jak se nemají bát, že věci nějak dopadnou a sama jsem vystresovaná z běžnýho soužití (nutno zmínit, že Luk má někdy manýry jak Mucha - když chce, abych umyla nádobí, neřekne mi to narovinu, ale začne třískat ve dřezu s nádobím, umývat a ostentativně podotýkat, že někdo to nádobí teda umýt musí...)
Ale pořád jsem možná velkej amatér, i když docela pěkně sdílím domácnost s milým mužem. Takovej Ypsilon například si nastěhoval novou známost k sobě. Už to mi vyrazilo dech. Naštěstí má ale další tři ženy mimo domov. Bohužel ty tři se díky te první nastěhované nechtějí u něj doma ani ukázat. Všechny jsou prý velká láska a na závěr se opět dozvím, že škoda, že se mnou to nevyšlo. No. Nějak posun u sebe přece jen cítím.
Kdybych neměla Luka ráda tak moc a kdybych nebyla přesvědčená, že s ním chci žít, byla by tohle patrně chvíle rozchodová nebo pauzová. Chtěla bych se odlepit, abych mohla zase žít jen sama pro sebe a za sebe. Teď chci žít a být sama sebou, ale neodlepovat se.
A bude hůř, že jo. Až budu žít taky pro malej brečící uzlíček, budu si muset úlevový polohy a sebe samu najít brzo, abych přežila bez touhy vraždit.
Být sama sebou se sebou... brrrr...pořád mi to nic moc neříká... pořád funguju spíš pro druhý... brrrr.... jak se to naučit...chtěla bych nějaký techniky, abych aspoň věděla, jak na to.

Chtěla bych prostě taky trochu plně žít a ne jenom čekat až někdo dohraje počítačovou hru nebo až mi spadne mrtvej holub na parapet
 


Komentáře

1 ven ven | 17. listopadu 2015 v 16:14 | Reagovat

To je přesný... Na víkendovým kurzu sem zažila šok, když mý tělo řeklo, že lžu na 93%. What? Já? Ale jo, já. Lžu sobě. Tak se od té doby s tím vypořádávám a taky zas hledám cesty, jak si nelhat. A být v pohodě, že chlap není celej den doma a já sem doma sama a můžu dělat uplně co chci a ne na něj čekat...
Jo a ta metoda, kterou du a která mi předpokládám srazí ty procenta na nějakou rozumnou mez, je kineziologie. Novej vesmír.

Tak hodne zdaru. Sobě i tobě:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.