Prosinec 2015

Výkřik do tmy...nepomáhá

18. prosince 2015 v 12:44 Životní smetiště
Poslední snaha navštívit psychologa skončila úzkostnou krizí před dveřma se zvonkem psychologickýho centra. Stála jsem tam asi 10 minut a nemohla se pohnout tam ani zpět, nakonec jsem zvládla zvednout telefon a zavolat, že na to nemám.
Objednala jsem se jinam, dle sympatickýho obličeje psycholožky. Musím tam jít už jen proto, že nikdo jinej mě neposlouchá a že nezaujatá ženská mi třeba objektivně může říct, že se chovám jako kráva. Asi se tak vážně chovám...

Nepochopitelný úzkostný záchvaty se mi dějí pomalu už tak 3/4 roku a na začátku jsem se s nimi vypořádávala vínem a sušenkama, vybrečela jsem se, snědla sušenky, pomazlila jsem kocoura a usnula. Dělo se to jen opravdu málo a většinou v premenstruačním období. O letních měsících se to stávalo taky, ale v létě se to v pracovním procesu tráví nějak líp. Od začátku těhotenství ale sleduju stoupající intenzitu i četnost takových krizí a bohužel se cítím tak zoufale, že už to neumím řešit.
V takové situaci začnu pociťovat potřebu klidu, cítím se nervózně, smutně, potřebuju, aby byl někdo se mnou a ten někdo má být Luk, protože nikoho osobně bližšího prostě nemám a protože je to člověk, co mě nebude soudit a nebude mi (jakože třeba rodina) říkat, že se k sobě nehodíme a podobně. (Vím, že mám přátele, kteří by mi mohli pomoct, ale s těmi nežiju, s těma se můžu domluvit na kafe, ale v aktuální chvíli se mnou nepojedou domů spát a nežijí vedle mě jako Luk)
Luk mi může poskytnout ten klid, který potřebuju.
Chvíle, kdy to začíná trvají vcelku dlouho a poslední dobou v tomto začátku většinou začnu dávat najevo, že něco je špatně, většinou se snažím Lukovi nějak nedirektivně říct, že se necítím dobře a že by bylo hezký, kdyby mi pomohl. Bohužel na to Luk nijak zvlášť nereaguje, většinou jen smutně kouká, že je mi blbě, když je zrovna přítomen. Potom se to stává ve chvílích, dky se mnou není a já mu volím či píšu. To je většinou reakce ještě menší. A čím víc cítím, že mi ten klid nikdo neposkytne, když cítím, že to nevyvolává žádnou reakci, že i když o tom dám vědět, tak se nic nestane...propukne to v plném znění a já začnu hystericky brečet. Tečou mi slzy a sopel, klepou se mi ruce a nemůžu za nic na světě přestat, mám chuť se svíjet na zemi a křičet a většinou si u toho otrhám nehty nebo si rozškrabávám ekzémy do krve. Trvá to dlouho. Potom už se mi hodně špatně dýchá, jsem jak po maratonu a buší mi srdce.
Je to zvláštní... cítím při tom stoprocentní samotu a beznaděj, cítím bytostně, že ať udělám cokoliv, nikdo mi teď nepomůže, mám tíživý strach, že když je mi zle, tak to nikoho nezajímá. Nebo spíš že Luka to nezajímá. Neumím to ani dobře popsat. Pak se z toho částečně vyspím a další den si připadám jako kdyby mi někdo vysál všechny emoce.


V poslední době se to dělo častěji. Když Luk šel do hospody, kam jsem nemohla a nechtěla jít (alkohol a kuřácký prostředí pro těhotnou trosku nic moc) a přitom to byl večer, kdy jsme byli oba v Brně a mohli jsme tak výjimečně využít společenský život spolu, což se na dědině samozřejmě neděje. Luk nechtěl odejít z hospody a já zůstala doma v krizi.
Podobně tomu bylo když jsem se po představení potřebovala naučit na tři testy do školy, což pro mě samotnou už byl opravdu úkol nad rámec síly, potřebovala jsem pomoct a Luk mi řekl, že pomůže. Ovšem zasekl se v hospodě s kamarádem a nechtěl se jí vzdát. Nakonec přišel připitej a já už v 11hodin večer neměla naprosto žádnou sílu se vypořádat se smutkem a učením zároveň. Stalo se to o týden později ve stejným kabátě, když mi sám sliboval, že se to spolu doučíme. Vykašlal se na to s tím, že je unavenej a pustit si seriál. Tehdy jsem pláč naštěstí zaspala, propukla to až o samotě další den, když jsem měla jít do školy. Taky se to stalo když byl Luk na neschopence a zaulitoval se přede mnou. Jel na autopilota a byl dost protivnej. V jedné chvíli už jsem to nevydržela, řekla mu, že je mi zle a on se sbalil a nasraně šel ven s Kirou. Následně jsem probrečela polštář durch. Taky se to stalo, když jsem zůstala sama doma během Lukovy noční a měla jsem podivný velice bolavý "něco" na nepříjemným místě a přepadla mě panika, že to je něco hroznýho a že já jsem tam sama zavřená a hrozně to bolí. To bylo jedinkrát, když jsem věděla, že Luk nemůže přijet a že to nemůže ovlivnit.
Nakonec se to stalo včera. Po derniéře divadla, kdy se veselilo v příjemném podniku. Věděla jsem, že Luk chce jet do rána, aby ráno jel za psem a pak se dospí. Nicméně už tak o půlnoci 80% herců odjelo v klidu domů a postupně jsme zůstali jen my a 4 lidi. Luka ani nenapadlo měnit plány a já už tam neměla nikoho s kým bych se víc bavila. Všichni byli připití nebo měli vlastní zábavu a já opět pocítila potřebu klidu a míru po velice náročném dni a vůbec celému týdnu. Připadalo mi jako dobrý zakončení, když bychom se s Lukem v klidu odebrali spát a usínali bychom bez pocitu tuny povinností. Lukovi to dobrý nepřišlo, prostě nechtěl jít a já naivně setrvávla do trojkovýho rozjezdu, jestli přece jen neusoudí, že tam žádná super párty nefrčí a že když je mi blbě, nemůžu se opíjet a sedím tam v podstatě kvůli němu, by mohl prostě jít se mnou. Nestalo se tak ani když jsem mu cíleně řekla, že jsem hrozně unavená, že čekám, jestli si to kvůli mě nerozmyslí a že je mi zle, že jsem tam sama a necítím se dobře. Že se tři dny relativního volna bez povinností prakticky neuvidíme a já zase budu sama doma. Nic. Takže jsem šla na rozjezd ve tři hodiny s náběhem na zkrat.

Byla jsem naštvaná a smutná zároveň. Když mě pak v rozjezdu obklopilo asi 10 nalitejch mladejch hoperů a úplně ignorovali, že tam stojím, žduchali do mě a hlasitě se bavili, vystoupila jsem o zastávku dřív a jako obvykle se rozbrečela. Chodila jsem po ulici, pršelo na mě a nemohla jsem pochopit, proč všichni docázeli z hospody s klidem a pospolu a já jsem jakožto rejžova žena s jeho dítětem v břiše odcházela střízlivá a k smrti unavená sama nocí k mámě spát. Jakej začátek takovej konec, říkala jsem si. Když jsme ještě nebyli úplně spolu, ale proběhla jedna dost zásadní noc s Lukem, byla jsem na tomhle představení jako divák. Po špílu se šlo hromadně do hospody, kde jsem seděla dvě hodiny s jedním pivem a v podstatě chtěla jen chvíli být s Lukem, vidět ho. Bohužel přišel a nemohl zazdít celej svůj hereckej spolek a bavit se se mnou jakožto vlastně pro všechny cizí holkou. Takže jsem tenkrát šla domů. Nebrečela jsem, chtěla jsem ho aspoň vidět. Teď jsem šla znovu po špílu, ale okolnosti byly úplně jiný. I tak za mnou Luk z hospody nevyběhl pod návalem svědomí nebo lásky.
O chvíli později proběhl telefonát, když jsem přidušená a v naprosté krizi říkala Lukovi, že tohle mi dělá pořád a že neumím chápat, proč tam teď chodím sama po ulici a on sedí se třema zbytkama v hospodě. proč se tohle děje, když je mi tak hrozně. Proč nikdy nevyhodnotí situaci jako krizovou a neuhne ze svýho pohodlí. Proč jsem mu prostě ukradená.
Štěkali jsme na sebe jako idioti a připadla jsem si víc a víc jako v nepovedený tragikomedii. Čím dýl jsme mluvili, tím víc ve mě narůstala úzkost z toho, že Luk za mnou prostě nevyběhen, že mě nepřijde zachránit, že to neudělá. Že nad tím ani nepřemýšlí, i když mě slyší jak přes pláč sotva mluvím, i když ví, že chodím těhotná a v krizi po nočních ulicích a že potřebuju aby byl se mnou, že nejsem schopna jít domů spát dokud se neuklidním. Když s ním nehlo nic z toho, tak mě nepřijde zachránit nikdy. Cítila jsem, že jsem největší ubožák v tom posraným nočním Brně.
Nakonec Luk udělal něco, co naprosto vystihlo celý tyhle krize, řekl že telefon nepoloží, že už nic neřekne, že třeba bude poslouchat co říkám, ale nebude reagovat a počkáa až to položím já. Zoufalý volání o pomoc ze mě tryskalo do širokýho okolí a Luk nemohl přijít, obejmout mě a být se mnou než usnu. Řekl mi předtím, že prostě nechtěl měnit kvůli mě svý skvělý plány. A když on nechce, tak s ním nepohne nic.

Je mi ze sebe zle, když to píšu a když na to myslím. Vím, že jsem na tom zle a že potřebuju vědět, že když to bude potřeba, tak někdo okamžitě přijede a bude mě držet. Připadám si, že jsem tímhle porouchaná a proto hledám terapeuta, proto čekám zase na Bachovky, proto se neustále snažím být nějaká jiná, lepší, normálnější.
Očerňuju možná pořád Luka, ale nechci. Pořád ho považuju za skvělýho člověka.
Připadá mi to všechno jako strašně absurdní a nepochopitelný...