Leden 2016

Jenom tak

11. ledna 2016 v 9:16 Bez logiky věci
Venku už to zase pomalu taje, což není špatný, když se vezme v úvahu, jak často se s Lukem dopravujeme autem po ne moc udržovaných silnicích. Zároveň nám to taje z kopce do domu, tak kdoví, kde v nevytopených částech se to projeví. Schíza už mě přechází. Jednak proto, že už se blíží ten čas, kdy s oblevou budu víc v Brně než v domku, budu muset víc makat, abych školní věci zvládla s předstihem a budu očekávat příchod mumina, Luk mezitím rozkope dům do haraburdího stavu a potom to zase pěkně postaví a opraví a bude to krása. (Musím tomu optimisticky věřit asi jako že dítě porodím prakticky bezbolestně a orgasmicky... no... to snad ani ne) Druhak proto, že povinnosti se mi kupí, čas krátí a není moc času sedět v depresích v prázdným domě. Dost k tomu pomáhá asi i fakt, že jsem objevila psychoterapeutku, která mi připadá dost sympatická a kterou svýma černýma chvílema můžu obšťastňovat co týden. Peníze sice začínají docházet, ale pořád si říkám, že do toho má smysl investovat, když už víc jak rok cítím potřebu ,ít objektivního "kouče" a posluchače. Za úspěch považuju už jen to, že jsem opravdu ty dveře otevřela a že jsem minule dokone zvládla říct, že si chci sundat boty a hodit nohy pod sebe. Chápete... projevit nějaký svý přirozený touhy a chutě bez panickýho záchvatu...to je fakt něco.

V domku jsme konečně zprovoznili starý petry a topíme tal ve všech místnostech. Jak hezký je pocit, nemít obavy z plísně a vlhkosti, jak hezké je nemrznout, když otevíráte dveře do obýváku...ach. Sice je to věk provizorní, ale potěšující.
Takže se těším až se domek rozbourá. Pro blaho všech v dalších letech.

Mumin se mi v břiše začal nejen hýbat, on přišel rovnou s kopáním, takže zpívám o stošest a taky pociťuju bolesti zad a bohužel taky i tvrdnutí břicha. Holt opravdu nemůžu posouvat skříně, i když jsou lehký. Pak se k ránu převaluju se strachem, že mumin chce ven nebo má nějakej problém nebo jsou erupce na slunci nebo kdovíco.
Ale jinak jsem z toho všeho naměkko. Respektive mám mlíko na mozku, jsem celá dojatá z každýho dítětě v okolí a když s Lukem nakupujeme v Tescu, zastavujeme u pidioblečení na miminka a děláme samý jezusmaljááá, to je rozkošný....
Ano, já cynický a ironický stvoření šišlám na kus sešitý bavlny. Ale obávám se, že v tom nejsem sama. Myslím, že Luk bude brečet ve čtvrtek na ultrazvuku.



Ani nevím, proč tohle všechno píšu. Možná jen proto, že chci ve zkratce sdělit, jak žiju. Nebo že prostě žiju. Nebo taky možná proto, že mám dost učení na zítra a spoustu času na prokrastinaci.
Zdraví mlíčnej mozek a mumin v lůně.