Únor 2016

Co jsem si odnesla z veřejnýho výstupu...

10. února 2016 v 16:10 Bez logiky věci
Zase trochu rostu. Jde to pomalu a samovolně, ale už si ledasco dokážu pojmenovat a dokážu to někomu dalšímu sdělit, aby to bylo aspoň trochu pochopeno...

Měla bych asi na začátku poděkovat všem a všemu, co posledních x let rylo v mým životě. Ten všechen bordel od 9.třídy základní školy až zhruba po rok 2014/2015(kdy se můj život pomalu začal žít jiným způsobem)
Minulý víkend pro mě byl zásadní co se týče diskutování a pojmenovávání věcí, které už jsem dlouho nepojmenovávala nahlas a ani jsem se nesnažila si některé věci definovat. Souhrn všech našich odpovědí na otázky zvenčí od cizích nezainteresovaných lidí mi začaly rezonovat v hlavě a poslední týden nemůžu uvěřit tomu, co je na tom všechno za pravdy. Není to žádný zlomový osvícení, ale spíš jen do sebe konečně zapadly kousky úvah, pocitů a reálií.

Mám pocit, že už nejsem ve sračkách PPP. Mám pocit, že moje psychické zkraty se týkají právě toho, že jsem přestala hledat, kde kdo udělal se mnou něco špatně, přestala jsem si svůj život utvářet na základě sraček, který se děly asi šest let, přestala jsem hledat, kdo by mi tak pomohl odčarovat ty roky, přestala jsem dělat všechno to, co mě během šesti let plnilo. Přestala jsem dělat věci "proto, že se mi tehdy stalo tohle a tamto, takže teď jinak nemůžu"
Začalo to osekáváním aktivit, lidí a okruhů.
Kolik lidí jsem potkávala jen pro něco z minulosti? Kolik aktivit jsem dělala, protože jsem to přiťukla ke svýmu Já... já umím zpívat a hrát, umím být emaptická a chápavá, umím být šprtka, umím být tohle a tamto, umím nejíst maso a umím se zajímat o jogínský očisty střev, baví mě číst a nikdy bych nevzala cigáro do pusy, nikdy bych nepodvedla partnera a nikdy bych nevedla špatnej život.

A co z toho byla pravda? Co mi někdy někdo řekl a já jsem to vzala za svý? K čemu sem přišla omylem nebo obecným náhledem na věc ale vevnitř se to bilo? Co z toho byla moje PPP? Co z toho bych jen fantasmagoricky chtěla?

Cítím, že až poslední rok a kousek stojím sama před sebou a snažím se vidět, co reálně JE ve mně. Nedávám si pravidla, hranice ani nic neočekávám. Sleduju, co se děje samovolně, čekám, kdy přijde reálná emoce a v jaké návaznosti. A takhle postupně odkrývám i úplný blbosti obyčejnýho života... vím, že neumím systematicky pracovat na úkolech a že vím, že těsně před deadlinem to jde dobře. Vím, že se nemusím šrotit do školy slovo od slova, protože umím zapojit mozek a hledat i souvislosti. Vím, že se nechci naučit nepít kafe. Vím, že mám ráda sladký a že bez něj nechci žít, vím, že nejsem tak přírodní lesana, jak jsem si říkala x let.... a tak podobně... každý den mě něco překvapí...
Není to ale tak skvěle nádherný. Naopak to se mnou dost mává. A není jednoduchý se nevracet do těch bezpečných koutů extrémů a balancovat uprostřed. Je těžký začínat opravdu znovu a jinak a není potřeba dávat si k tomu motivační cedulky na nástěnku, kde si řeknu, že JEDU OD ZAČÁTKU. Já totiž jedu zároveň od začátku a zároveň jen navazuju.
...
Život
...
Je hezký žít život proto, že si ho člověk vybere.
...
Tenhle týden se mi moc nedaří, ale cítím v sobě velkou sílu. Myslím, že je to věc, kterou pochopí málokdo, kdo se ptá jen na ty povrchně laděné otázky - kdy sis uvědomila, že chceš zhubnout? Kdy sis uvědomila, že už hubnout nechceš? Nikdy a nikdy.
Kdyby se někdo zeptal a co vůbec zažíváš za pocity při léčení duše? To by už možná mohl být prostor pro povídání.


Je sice únor, ale já už cítím jaro.