Březen 2016

Doma jako doma

10. března 2016 v 11:19 Bez logiky věci
Po dost náročným období podzim/zima a dál, kdy jsem vůbec nebyla schopna se adaptovat beze stresu... teď nestalo něco naprosto nečekanýho, ale krásnýho...
Přestalo mě (a konečně i Luka) bavit poslouchat, jakou to máme hroznou zboř a že bychom to měli rozebrat a postavit novostavbu a co že nás vedlo ke koupi něčeho takovýho a co si jako myslíme, že tady můžeme vést za život. Přestalo nás to bavit a smířili jsme se s domem jako takovým, prožili jsme s ním nadšený léto, jablečnej romantickej podzim a psychicky náročnou zimu a teď se blíží jaro, který se zatím jeví smířeně a klidně. Je dobře, že jsme tady nezačali hned kutat kdejaký nový mísnosti, bourat zdi a podobně, protože jsme očividně museli počkat a vidět, jak se náš dům chová a adaptuje na nás a co nám dovolí a co už je za hranicí. Teď už víceméně tušíme, jak to vypadá, když se blbě zachází s vlhkostí, těsněním, ignorací topení a tak dále a tím víc se těšíme až v souladu s tím uděláme jen ty nejvhodnější zákroky.

Nejdůležitější na tom je, že už si konečně nepřipadám primárně doma v Brně, ale že moje DOMA je tady. I když se na to všichn tváří jako mudrcové a že jsem blázni. Možná že jsme. Já teda určitě, protože bych klidně bydlela i v jurtě, kdybych měla tu možnost. Nepotřebujeme toho moc. Ani já, ani Luk, ani Matouš. Matouš bude mít hlavně nás.
Každou chvíli popostrkuju nábytek tam a zpátky (150kilový akumulačky už jsem vzdala, protože jsem přece jenom těhotná, no jo, no jo), aby ložnice byla upravená, útulná a praktická, aby se to mnoho vešlo do malého prostoru hezky a normálně. Dost možná budeme stejně ložnicovat další zimu v mínostni vedle, kde je asi dvakrát víc místa, ale léto bude tady. Dělá mi to tak dobře, mít nachystaný plínky v šupleti, postýlku na místě a ladit barvu stěn s povlečením, protože co jináho sakra dělá hezkej domov, než útulno, kde se všichni přitulíme.

(Znáte Pelíšky? - stránka na FB jedněch lidí, co mají nádhernej levnej dřevěnej domek s použitejma věcma a bydlela bych tam hned)

Nevím jak to vyjádřit, ale prostě... tady bydlíme, tady budeme rodina, tady bude Matouš jezdit na Kiře po zahradě a jíst hlínu. Takhle to tady bude a až se lidi přestanou zbývat tím, jak je to tady otřesně starý a zbořený (což vlastně zase tak není), přestanou mručet a raděj občas přijedou zažít tady nějakou pohodu. Tímto taky děkuju za Silvestra, kdy se sem odvážně vydali tři lidé a užili si tu s náma klidněj večírek u roztopených kamen s vývarem, alkoholem a procházkou ve sněhu.


Já si jdu uvařit dobrou kávu v odlskůlový mocca konvičce po babičce a koukat z okna do lesa.


O nedorozumívání

5. března 2016 v 17:26 Bez logiky věci
Je mi trochu podivně z věcí, který občas slýchám.
Poslední dobou se to týká hlanvě dětí, těhotenství a tak. Logicky, že ano.
Ale pořád víc a víc si myslím, že existuje jen dost málo lidí, se kterýma o tom můžu mluvit normálně a kteří mi nezačnou tvrdit, že to mám udělat přesně naopak nebo tak a onak a nebo že jsem kráva.

Když jsem před tátou zmínila, že budu nosit dítě v šátku a v nosítku, začal svůj lehce cholerický výstup na téma - ty špinavý biomatky, který vídám s uslintaným nebohým dítětem v té "hadře" - a že to teda dělat nebudu.
Mucha mi řekla, že už jedna taková uchylná matka zjevně jsem, když jsem řekla, že chci mít u porodu Luka, aby taky chránil moje práva a přání (to bylo myšleno trochu s nadsázkou), že vážně nenávidí ty krávy, co se dohadujou s doktorama a že zas vím všechno nejlíp, i když vím houby, protože jsem zas někde akorát něco četla a Mucha už má bohaté porodní zkušenosti, takže co mám já co mluvit do představy o porodu vlastního syna asi
Načež se Mucha s Bráchou tak nějak shodli na tom, že nejdůležitější je, aby u porodu byl doktor, žádná asistentka ale jedině doktor, protože se s tím nesere, bere to jako normální lékařský zákrok a to taky porod je.
Vyjádřila jsem lehký náznak nesouhlasu a Mucha řekla, že nejsme zvířata, že už jsme tak pohodlní, že samy neumíme rodit... jestli nejsme zvířata, tak ani ty čerstvě narození mumini nejsou a tak nechápu, jak je možný, že se dokáždou sami třeba přisát stejně jako slepý štěnata naší Vikiny... ale to už bych byla moc radikální, takže jenom video, mně to třeba připadá vážně fascinující...

Možná mě ani tak neštve, že máme na věci trochu jiný názory jako spíš to, že spousta lidí v mým okolí si prostě utvoří svůj pevnej názor a jakýkoliv další možnosti už odmítají byť jen poslouchat. Mucha mě hned šoupla do škatulky těch kravek, co se chtějí dohadovat s doktorama a tím to pro ni skončilo. Usoudila to pouze z nepatrných poznámek z mé strany. Kdyby se o tom se mnou byla ochotná normálně bavit a neprotáčela oči v sloup a zkoušela akceptovat i další názory na věc, pak by třeba taky doopravdy věděla, co si myslím a co chci já a taky by věděla, že do alternativních matek mám velice daleko. Nesouhlasím s některýma praktikama v porodnicích a obecně s některými názory, ale stejně chci rodit v normální porodnici bez nějaké své speciální porodní asistentky a nemám žádný superextrazvláštní přání. (Vždyť i s dokumentem Pět zrození jsem nemohla úplně souhlasit, s jeho vyzněním a tak.)
Jenže Mucha vychází pouze ze svých zkušeností, které nebyly nic moc a do normálního porodu měly hodně daleko. A v jejím případě doktoři byli lidi nejvíc potřební. Nevím ale proč já bych měla chtít na sále přímo doktora (stejně tam bude sedět vedle v kanclu a čekat na komplikace tak či tak), když mi je o x let míň než bylo Muše se ségrou a zatím, zaklepávám, je moje těhotenství úplně v pořádku a Matouš dle všeho taky. Odmítám se strachovat, že mě postihnou všechny možné komplikace, jsem si vědoma toho, že se může stát všelicos a pak ať doktoři přiběhnou, o tom žádná. Ale taky oddmítám bezmezně věřit doktorům, protože už jen moje super gynekoloka se několikrát ukázala jako naprosto nevnímavá a ignorantská ženská, co prostě napíše léky, aniž by poslouchala, co jí vlastně říkám, stejně tak kožařka a snad jedině praktická je normální.
Koneckonců Mucha taky tvrdí, že v případě nouze bychom to společně dokázaly odrodit i doma... takže asi taky úplně nemá ujasněno, jestli je ženská schopná sama rodit nebo to za ni musí odrodit doktor - teda vlastně provést lékařský zákrok.

Když myslím na porod, představuju si, že by mě měli lidi okolo, Luk i personál hlavně chránit a nechat být. Zasahovat až když se opravdu něco špatného děje a ne strašit. A je mi jasný, že Mucha má představy o zasahování úplně jiný než já.
...

A možná jo. Možná jsem přece jenom ta úchylná kráva, protože jsem sama se sebou x let trpěla a odosobnila jsem se od vlastního těla, od přirozených pochodů a narozdíl od Muchy mám velký povědomí o tom, co je to věřit vlastnímu tělu, psychosomatice, fungování hlavy a těla v jednom... Mucha je bohužel hodně zasekaná a překvapuje mě, že někdo natolik citlivý je stále šokovaný, když někdo řekne, že má krční páteř podělanou díky stresu. (Samozřejmě, když bych jí to řekla já, tak by to moc vážně nebrala, stejně jako mi stále nevěří, že nějaký bachovky by jí třeba mohly pomoct a že vůbec kdy pomohly mně.)

Je mi z toho smutno. Protože bych byla hrozně ráda, aby to se mnou rodina prožívala. Bez nějakých rad a názorů, prostě jenom aby byli naši se mnou a respektovali mě. Na jednu stranu jsou hodní, milí a nadšení, na druhou stranu jsme stále tam kde jsme celý roky. Je mi smutno z toho, že já beru Muchu opravdu jako zasloužilou matku, rodičku a osobu, na kterou se budu ráda obracet s kdečím, ale bylo by krásný, kdyby vnímala taky trochu co chci a co si myslím.
Naši totiž přijímají moje názory a rozhodnutí až když k nim v reálu dojde, do té doby mi to jen vymlouvají a protestují. Museli přijmout, že jsem skončila ve škole, museli přijmout, že jsem odstěhovaná. Protože už jsem to prostě všechno takhle udělala. Mám ale pořád pocit, že když bych najednou uklouzla a jim by se potvrdily jejich obavy, že by měli částečně radost, jak to přece věděli už dávno předtím a jak mají vždycky pravdu.

Tak tady házím jedno video, který se mi líbí, protože mi nepřipadá kdovíjak úchylně alternativní, ale pocit z něj mám mnohem plnější než z popisu lékařských zákroků.
(Ten muminek jak kouká pod vodou a chytá vzduch jak kapr mě dostal. Hormony mě zničí.)