Po dost náročným období podzim/zima a dál, kdy jsem vůbec nebyla schopna se adaptovat beze stresu... teď nestalo něco naprosto nečekanýho, ale krásnýho...
Přestalo mě (a konečně i Luka) bavit poslouchat, jakou to máme hroznou zboř a že bychom to měli rozebrat a postavit novostavbu a co že nás vedlo ke koupi něčeho takovýho a co si jako myslíme, že tady můžeme vést za život. Přestalo nás to bavit a smířili jsme se s domem jako takovým, prožili jsme s ním nadšený léto, jablečnej romantickej podzim a psychicky náročnou zimu a teď se blíží jaro, který se zatím jeví smířeně a klidně. Je dobře, že jsme tady nezačali hned kutat kdejaký nový mísnosti, bourat zdi a podobně, protože jsme očividně museli počkat a vidět, jak se náš dům chová a adaptuje na nás a co nám dovolí a co už je za hranicí. Teď už víceméně tušíme, jak to vypadá, když se blbě zachází s vlhkostí, těsněním, ignorací topení a tak dále a tím víc se těšíme až v souladu s tím uděláme jen ty nejvhodnější zákroky.
Nejdůležitější na tom je, že už si konečně nepřipadám primárně doma v Brně, ale že moje DOMA je tady. I když se na to všichn tváří jako mudrcové a že jsem blázni. Možná že jsme. Já teda určitě, protože bych klidně bydlela i v jurtě, kdybych měla tu možnost. Nepotřebujeme toho moc. Ani já, ani Luk, ani Matouš. Matouš bude mít hlavně nás.
Každou chvíli popostrkuju nábytek tam a zpátky (150kilový akumulačky už jsem vzdala, protože jsem přece jenom těhotná, no jo, no jo), aby ložnice byla upravená, útulná a praktická, aby se to mnoho vešlo do malého prostoru hezky a normálně. Dost možná budeme stejně ložnicovat další zimu v mínostni vedle, kde je asi dvakrát víc místa, ale léto bude tady. Dělá mi to tak dobře, mít nachystaný plínky v šupleti, postýlku na místě a ladit barvu stěn s povlečením, protože co jináho sakra dělá hezkej domov, než útulno, kde se všichni přitulíme.
(Znáte Pelíšky? - stránka na FB jedněch lidí, co mají nádhernej levnej dřevěnej domek s použitejma věcma a bydlela bych tam hned)
Nevím jak to vyjádřit, ale prostě... tady bydlíme, tady budeme rodina, tady bude Matouš jezdit na Kiře po zahradě a jíst hlínu. Takhle to tady bude a až se lidi přestanou zbývat tím, jak je to tady otřesně starý a zbořený (což vlastně zase tak není), přestanou mručet a raděj občas přijedou zažít tady nějakou pohodu. Tímto taky děkuju za Silvestra, kdy se sem odvážně vydali tři lidé a užili si tu s náma klidněj večírek u roztopených kamen s vývarem, alkoholem a procházkou ve sněhu.
Já si jdu uvařit dobrou kávu v odlskůlový mocca konvičce po babičce a koukat z okna do lesa.