Duben 2016

Pocitově před koncem a začátkem

23. dubna 2016 v 14:11 Bez logiky věci
Hodně myslím na lidi v mým životě, na lidi v rodině, na babičku, co už moc o okolním světě neví, na dědečka, co se snaží to s ní vydržet, na druhou babičku co leží s novým kloubem v nemocnici a deděčka, kterýmu se vrtají chirugové v mozku. Na tátu, na mámu, na ségru, na bráchu, na holky z projektu a okolí, jak asi každá zrovna žije, na Špagetku, která je daleko, na Es, Drahou, na Tkaničku s dvojčatama v lůně... na všechny lidi často myslím a často jim posílám nějakou duševní vlnu plnou upřímný radosti ze života, protože té není a nikdy nebude dost. Často když na všechny ty životy myslím, skoro až reálně cítím jejich jednotlivý boly nebo překážky, věci, který dost brzo musí začít krystalizovat a potom se s nima něco bude dát dělat. Do té doby cítím potřebu na ně v tom nejlepším myslet a věřit, že bude všechno dobrý.
Možná jsou to jenom pindy.
Mám před sebou poslední měsíc těhotenství a neumím se v realitě moc bavit s lidma a zajímat se o ně tak jak se to společensky očekává. Místo toho se potřebuju strašně moc zaulitovat do sebe, do svýho těla, do Matouše a do života, kterej žiju, abych v tom všem mohla mít klid. Myslím, že to tak má být. Je to poslední přípravná fáze.

A pak jednou otevřeme oči oba do něčeho novýho. A přitom i starýho. Já budu zase mít tělo jen pro sebe a zároveň už nikdy jenom pro sebe nebudu. Svět se kousek otočí a já jsem hrozně zvědavá, co všechno se budu muset naučit. Těším se, že poprvé v životě dám světu něco neznečištěnýho.
A čím víc se to blíží, tím víc jsem si jistá tím, že všechno se děje, jak má.