Červen 2016

Dokud to člověk nezažije...

11. června 2016 v 21:04 Bez logiky věci
Náš vesmírnej dar se narodil 6.6.2016... a tak si říkám, že napíšu jak ten porod vlastně probíhal mýma očima. Konečně jsem zažila na vlastní kůži to, o čem jsem se x měsívů intenzivně informovala ze všech možných úhlů pohledu.

Hned na začátku musím říct, že mě celý porod poučil v tom, že věci se prostě nedají naplánovat a nedá se ani připravit na všechny varianty.
Od začátku jsem chtěla porod co nejvíce přirozený, sice v porodnici, ale bez nějakých velkých lékařských zásahů, bez epidurálů a tak nějak vůbec aby mi do toho nikdo nekecal. Termín jsem měla původně 26.5. a první poslíčky jsem cítila asi týden před termínem. Věřila jsem muminovi, že on ví nejlíp kdy se narodit, kdy se mu bude chtít, ale když jsem přešla termín a v porodnici začali mluvit o vyvolávání, začala jsem si říkat, že tomu zkusím pomoct raděj já babskýma radama, než aby mi hned píchali něco v nemocnici. Pořád jsem věřila muminovi, ale zkoušela jsem vše od fyzické aktivity, přes sex až po neskutečný vyvolávací koktejl z ricinového oleje... když ani ten nepomohl, věděla jsem, že mumin prostě ještě nechce a holt v neděli půjdu na příjem do porodnice. Tak se taky stalo.
Měla jsem sepsaný porodní plán, ze kterého půlka věcí automaticky odpadla kvůli vyvolávání. Proběhl oxytocinový zátěžový test a večer tableta na větší přípravu porodních cest. Zabrala a ráno primář zavedl druhou - tu pořádnou vyvolávací - tabletu. V 7 ráno jsem tedy začala pochodovat na porodním boxu a čekala až přijede Luk. Ten se zjevil záhy a zatím jsme ještě hezky vtipkovali, pouštěl mi písničky semaforu a na chvíli si zašel na kafe, když mi měli dělat klystýr. Ten jsem původně nechtěla, ale pak jsem si řekla, že to taky může trošku napomoct porodu a bylo to v pohodě. Kontrakce byly tak po 2 minutách a byly cítit asi jako silná menstruace. To ještě bylo v klidu. Postupně to sílilo, šlo to do zad, ale stále to šlo. Měli jsme tam s Lukem klid. Od začátku se mnou byla mně již známá porodní asistentka, která mi často dělávala monitory na kontrolách a zrovna mi docela seděla.
V 10 hodin přišel primář s tím, že píchneme vodu. To jsem původně samozřejmě taky nechtěla, ale byla jsem už odevzdaná vyvolávání a takový je tam prostě běžný postup. Píchnutí vody samotné nebolelo oproti hmatání primáře v mých hlubinách. Ovšem potom teprve začala jízda. Hned první kontrakce po píchnutí jsem pocítila, co to jsou kontrakce a začala intenzivně funět a hýkat. Bohužel mi museli napojit monitor aspoň na kontrolních 20 minut a mohla jsem si relativně vybrat polohu, ale žádná nebyla příjemná. Kontrakce byly co 2 minuty a rychle sílily.
Řekla jsem Lukovi, že teď už se musí zocelit, že takhle mě uvidí až do konce, pokud zůstane. Luk neucukl. Přišla máma a byli tam se mnou oba.
Další kontrakce jsem se snažila rozdýchat ve sprše, fungovalo to. PA nezasahovala, sem tam se ke mně připlížila a zkontrolovala ozvy mumina. Ale velice se snažila mě nerozptylovat a nemluvit na mě při kontrakci. Stejně tak máma i Luk byli u mě, ale naprosto respektovali situaci. Pomáhali, nemluvili na mě.
Kontrakce postupně sílily a hlavně hodně rychle krátily intervaly...byly co minutu...co dvě... To už jsem při každém výdechu hodně hlasitě "zpívala" aaaaaa...
Pomalu jsem přešla do podivnýho tranzu, když jsem opravdu během kontrakcí měla okolí v mlze a soustředila se na sebe a mezi kontrakcema jsem skoro usínala. Všimla jsem si jak kontrakce přichází - vždycky byla jedna taková lehce slabší, pak ani nestihla pořádně odeznít a nastoupila kontrakce 2x silnější a poté delší pauza na oddech.
Po chvíli mě přišla omrknout doktorka. Hezky to postupovalo, asi 3 nebo 4cm otevření, ale říkala jsem si...ty vole...ještě to potrvá. PA i doktorka mi navrhly, jestli si nechci trochu stoupnout třeba ve sprše, ať pomůžu muminovi sesunout se pořádně dolů. Ve stoji i při chůzi mě to bolelo asi nejvíc. V předklonu úplná hrůza (myslela jsem pak na všechny ty krásný domácí porody, kde ženský klečí v bazénku nebo tak a vypadají, že je skoro nic nebolí... tak to mi nevyšlo :D)
Nicméně jsem to zkusila chvíli u postele, chvíli jsem se nestydatě úplně svlíkla a šla to ustát zase do sprchy a začala jsem hodně rychle cítit velkej tlak na celej spodek.
Při dalším vyšetření už skoro 7cm, takže to stání rychle působilo. Ještě jsem měla zkusit stát, aby to šlo rychle k 10cm, ale stačily asi 3 kontrakce a halekala jsem, že už ten tlak je permanentní, že se mi asi chce tlačit. Doktorka naznala, že to můžu zkusit, pokud se mi chce. Takže jsem zkoušela na vaku. Potom ve stoje, když to šlo hodně rychle dolů, šlo to tak rychle, že mě ten tlak a to že cítím hlavičku jak se cpe k východu, naprosto vyšokolovalo. Zkoušela jsem potom na posteli, což dobře nešlo a nakonec jsme se přemíšili vedle na křeslo do polosedu, kde se už šlo reálně na věc. Všichni mě povzbuzovali, že bude stačit chvíle a bude to.
Já několikrát zatlačila a čím větší jsem cítila tlak, tím víc jsem byla v háji... v jednu chvíli jsem se prostě rozbrečela a s tím, že to nejde, že nemůžu... prostě jsem nemohla... měla jsem pocit, že to nefunguje, ačkoliv doktorka říkala, jak to pěkně jde. Pořád mě hecovali a já z toho byla ještě víc v nervu. Potřebovala jsem nějak počkat až mi mumin pomůže nebo až nějak jako ucítím, že mám fakt takhle tlačit nebo prostě něco...oddech...klid... zjistit, že to moje tělo fakt zvládne. Ale hecování pokračovalo a pokaždé jsem měla využít celou kontrakci na tlačení a já ze zoufalství dvě kontrakce prakticky promlčela, utajila a tvářila se, že nic, aby mě chvíli nechali být.
Ještě jednou jsem to zkusila, ale cítila jsem tu hlavu na hrázi, jak se mi ta hráz pne pod tlakem mumina a prstů doktorky... a tak jsem řekla, že teda nástřih jo, že jestli už záleží jenom na tomhle, tak ať už mi s tím pomůžou. Takže jsem se zakousla, tlačila o sto šest, nástřih jsem si neřízeně prořvala a na další zatlačení už byla hlava venku, ramínka a tadadááá...

V okamžiku mi dali mumina na břicho a on zvedl hlavu a podíval se přímo na mě. Luk stál vedle a byl ohromen a dojat. Máma dokázala ve vteřině doběhnout pro foťák a vyfotit jednu nepublikovatelnou fotku, která ale vystihuje všechno. (Přesně ten moment, jak zvedl mumin hlavu a já se smála a zároveň vyčerpáním brečela a Luk se nad náma skláněl.)
Za zádama stála sestra z novorozeneckýho a hned chtěla mumina utírat a zavinovat a tak a jsem hrozně pyšná na Luka, že se nedal a směle ji ignoroval a prostě si mumina pozděj nechal u sebe bez nějakých procedur. Celou dobu tam spolu stáli a čekali až se tam na mě doktorka ještě vyřádí.

Nevím, jak to potom dole vypadalo, ale doktorka najednou usoudila, že sňůru už střihne a že placenta jde ven. Různě mi mačkala břicho, tahala za šňůru a tvářila se nevesele. Něco si šuškaly s PA a po chvíli ze mě placentu nějak dostaly. NIc příjemnýho. Pak ještě příjemnější šití a když už jsem mohla vstát a jít na pokoj, vstala jsem na vteřinu, pak si zase sedla a...

... Byla jsem na neznámým místě, kde se míhali kamarádi z dramaťáku a všechno tam šumělo a mluvilo strašně moc hlasů přes sebe, taky se tam mihlo něco jako pláž, písek a moře, kde jsem ležela a pak jsem slyšela svoje jméno, nade mnou dva cizí obličeje, v místnosti co vypadala jako v nemocnici a v lýtku jsem měla hnusnou křeč...

Na chvíli jsem omdlela, máma šílela, prý jsem měla oči v sloup a křeče v celým těle. Holt ztráta krve, vyčerpání a tak. Takže jsem dostala rychle kapačku a pak mi mačkali na břicho, tekly ze mě litříky krve, zavedli mi cévku a takhle jsem trávila ještě další den. Nemohla jsem si ani sednout bez omdlívání. Mumina jsem tím pádem měla jenom krátce u sebe. Bylo mi smutno. Připadala jsem si jako že se nedokážu postarat o svoje mimčo, že musím ležet a muminek je někde u sester. Naštěstí mi ho pak dovezli a během chvíle se mi začalo dělat líp a líp. Mumin mě vyléčil.

...

Můžu říct, že celkově ten porod byl dobrej. Přijala jsem vyvolávací procedury a díkybohu vše šlo pak už samovolně. Nestarala jsem se o to, co si o mě myslí doktorka nebo PA nebo co mi říkají, občas jsem z polospánku kývla, vnímala jsem ty podstatný informace. Ale ony mě vcelku nechaly. Občas jsem si mezi bolestí říkala potichu, že jsou to hodný kontrakce a že muminek jde za mnou, že to je dobře. Vnímala jsem taky tichou podporu mámy a Luka, i když jsem na ně nemluvila a jenom jsem občas natáhla ruce, aby mi pomohli vstát nebo něco. Na konci ani doktorce nezazlívám, že mě hecovala, byla hodná, nemohla tušit, že to ve mně vyvolá přesně opačný efekt.
Mumin vážil 3,87kg a od píchnutí vody to trvalo tři hodiny a patnáct minut, takže obecně vzato úspěch.

Uff. Vzala jsem to podrobně, protože to chci mít takhle zaznamenaný krom v hlavě. Mumin je ukázkově zdravej a krásnej kluk jako buk. A jsem na sebe hrdá, že jsem nechtěla hned epidurál ani v podstatě žádnou pomoc. Že jsem se snažila věřit sobě a muminovi. Uff. Už končím.