Červenec 2016

Vezmeme lux a budeme sát

5. července 2016 v 19:10 Bez logiky věci
Jako vždycky nebudu psát o těch krásných věcech, o nejkrásnějším synovi na světě, o tom, jak kojím a nosím a chovám a miluju... nenene... já vždycky zásadně píšu o těch temných stránkách...

Obnovili jsme trochu komunikaci s T., ráda si s ním píšu, i když má němčina už je velice zapomenutá.
T. se mě posledně zeptal... was meinst du, was ist nicht ideal... a já už na to celej týden hledím a nejsem schopná mu to vysvětlit ani česky.
Nevím, jestli je to problém nebo obrana nebo laktační mimóza (nikoliv psychóza), ale potřebuju se ujišťovat v samostatnosti - a tím nemyslím takovou tu existenční, protože teď s nulovým příjmem, s nevyřízenýma lejstrama a nefunkčním účtem závisím na dobročinnosti blízkého okolí - a čím víc se vnitřně nasírám v různých situacích, tím víc sama sebe přehazuju do módu Po rozchodu/zradě/křivdě. Většinou jsem po smutných rozchodech chvíli brečela, chvíli si pouštěla osudový písničky a koukala melancholicky z oken a pak jsem se přehoupla, ujistila jsem se, že já jsem pořád já a že žiju i přes všechny ty krachy a že seru na nějaký krize. Takový vnitřní ujišťování, že můj život je dobrej i bez toho, co nevyšlo.
A v podobným stavu jsem poslední dny.
V minulých těhotenských měsících bych asi hysterčila, brečela, promlouvala Lukovi do duše, řešila to s psychoušovou, měla potřebu se nějak vylepšovat a rozhrabávat okolnosti svýho hlavovýho shitu. Protože já musím pracovat na sobě přece, že jo. Nemůžu pořád jenom vrtat do druhejch.
Jenže teď už nejsem pod vlivem těhotenství. Teď jsem to zase více normální já a ty poslední dny si říkám, že nepotřebuju ke spokojenýmu životu pořád řešit svoje shity, abych tím zachraňovala závislost na další osobě. Nebo abych tím ulehčovala cizí shity. Nějak mě to už přestalo bavit.
V tomhle stavu si říkám, že jsem já a mumin, že v tomhle ohledu jsem prostě ta "hodná" a to co nefunguje nejsem já jako matka. Dokonce i jako žena, i jako tolerantní partnerka si připadám dost na daný okolnosti. Dělám jak nejlíp umím a ne víc a nemyslím, že je pořád řada na mě.

Jak tohle vysvětlit německy a trochu jasněji, pořád nevím.