Srpen 2016

Okno

28. srpna 2016 v 17:05 O mužské části světa
Je to všechno strašně zajímavý.... jak se věci mění. Přečetla jsem si teď ze zajímavosti pár věcí, co jsem psala tak před rokem a půl. A musím se smát když si uvědomím jeden opileckej polibek od vlasatýho šermíře z Krčmy, jeho zaujetí mou osobu a svoje výčitky kvůli Lukovi. A že tenhle člověk má teď ženu a miminko skoro stejně jako já.
Nebo třeba fakt, že jsem se loni touhle dobou bála co bude, plodila jsem pravděpodobně Matouše a chystala se na cestu do Německa s divadlem a myslela na to, jaký bude potkat se s T.
Obecně mi T. pořád nějak leží v hlavě. Co si budem povídat, měla jsem ráda naše povídání (nebo spíš to jeho a moje naslouchání) a líbila se mi tehdy představa nějakýho milostnýho vzplanutí...jak by to pak vypadalo...jak by mohl takovej vztah vypadat, jak by vypadal můj a jeho život.
Tahle představa mě baví pořád, protože by ten můj život byl pravděpodobně o tisíc procent jinde, úplnej abstrakt. A nevidím to ani jako Lepší ani Horší život. Prostě by to bylo jiný.
Za celou tu dobu od chvil, kdy se na mě T. potutelně usmíval se nedokážu přimět k pravidelné komunikaci. V určité chvíli vždycky přestanu psát, omluvím se, že mám teď jiný potřeby a pak píšu až za dlouhý měsíce. T. pak pokaždý napíše, že na mě často vpzomíná, že jsem ho značně ovlivnila a já pořád nechápu, co přesně ho mohlo tak strašně ovlivnit, protože jsme spolu sami nebyli skoro nikdy a nic zásadního jsem mu předat ani nemohla. Takže to budou pravděpodobně jen takový milý pindy a nemyslí to úplně opravdově. Čertví.
Ještě o něco víc myslím na to, že vlastně nevím, jak on to se mnou myslel. Na začátku se jevilo, že má o mě zájem čistě erasmácky flirtovací, aby byla nějaká sranda. Poté to vypadalo na hlubší zájem a skoro až zamilovanost. Jenže potom to tak vypadalo i s dalšíma spoludivadelnicema, na který T. koukal a KLÍČ k tomu všemu, kde mi na tohle T. pravděpodobně odpověděl si nepamatuju!! (Achjo...fakt... asi proto, abych měla o čem "zásadním" přemýšlet v hromadách volnýho času)
Nejsem cvok. Ale stalo se tohle...

Na velké rozlučkové párty koncem června minulého roku jsem už toho měla pokrk, toho jak se na mě kouká a toho jak se zároveň baví se všema okolo a se mnou ne a že mi k tomu nic kloudnýho neřekne. Sraly mě ty jeho úsměvy a ještě víc mě sralo, že tam vzal německýho kamaráda, kterýmu mě představil a dal mi úkol, ať se ho tam trochu ujmu. Jakoby mu nějak patřila moje vůle s někým se bavit. On se mezitím bavil s mou divadelní kamarádkou. Byla jsem nasraná z jeho drzosti. Takže jsem se s jeho kamarádem zhulila ve výklenku knihovny filosofické fakulty a pak jsem ho tam zanechala a šla se bavit s ostatníma divadelníkama. Tančili jsme na písně, bavili se o našem nepovedeným špílu a kamarád slovák nalíval tatranský čaj, což pro mě byla smrt. Vypila jsem tři velký panáky (krom vína a piva) a byla už dost mimo. Byla jsem tak mimo, že jsem se musela odebrat na záchod a chrstnout na sebe vodu, abych se trochu vystřízlivěla. A ve chvíli kdy jsem v mimo stavu vylezla ze záchodků, mihl se kolem T., kterej byl do té doby kdovíkde. Hodila jsem na něj opile nepříjemnej pohled a on se mnou chtěl mluvit. Seděli jsme pak na schodech a ptal se mě, co se mnou je. Obratem jsem se ho zeptala proč se na mě pořád tak usmívá, když má zájem o mou spolužačku, že už mě to neba.
CHVÍLE X
T. mi dost intenzivně začala vysvětlovat a povídat něco o tom všem. Jenže já byla mimo a snažila se nezvracet. Kývala jsem asi jakože slyším a chápu, ale nepamatuju si z toho zhola NIC. Hrozně by mě zajímalo, co mi tam tehdy povídal. Od té doby se ke mně choval stále mile a hezky a stále se usmíval na mě a neusmíval se na spolužačku. Byli jsme normální kamarádi, co si rádi povídají.

Přemáhám chuť se ho na to prostě zeptat. Protože to možná nebylo nic tak zásadního a ani si to nepamatuje. Neob to něco zásadního bylo a mě by se jen dotklo, že jsem to tehdy nevnímala. Nevím k čemu přesně by mi to vědění vlastně bylo.



Dělám z toho děsnou vědu, že jo. Ale občas mi to jen tak hraje v hlavě. V realitě mám mnohem důležitějších věcí na přemýšlení a hlavně konání.
Asi se na to T. nikdy ptát nebudu. Asi na sebe za chvilku zapomenem úplně.


Trochu jiný, trochu stejný, trochu dobrý

27. srpna 2016 v 18:30 Bez logiky věci
Už xkrát jsem si tady rozepsala něco, k čemu jsem se vrátila dost pozdě na to, aby se mi blog automaticky neodhlásil. Už mě to ani neštve. Asi to psaní nestálo za nic.

Mám potřebu něco napsat. Ale nevím, co přesně. Snažím se učit pedagogiku na klsaifikační zkoušku pozítří. Protože na poslední potřebnou známku jsem neměla po porodu nějak energii a myšlenky. Nicméně je to učení dost těžký, neleze to do hlavy. Nemám v hlavě místo, protože jsem zaplácaná věcna, který bych chtěla a pořád si to všechno promýšlím. Jsem asi totiž zase ve fázi, kdy mám chuť něco dělat nebo se nějak vyvíjet nebo prostě...žít?!
Před chvílí vedle mě jela reklama na bepanthen pro malý miminkovský zadky. Ten vesmírnej miminkovskej zadek spí vedle v pokoji a mohl všechny ty děti z reklam strčit do kapsy. Jako většina matek jsem samozřejmě přesvědčená o dokonalosti toho svýho mumina. Nemůžu si pomoct. On prostě dokonalej JE a já s tím nic nemůžu dělat, žejo.
Říkáme Matoušovi Vesmírnej zadku, protože má jedny nádherný svrchní gaťky na látkový plíny s potiskem galaxie.
Vztah s vesmírným zadkem je moje největší životní jistota, protože v téhle oblasti se naprosto nebojím řídit intuicí. Dělám jak nejlíp umím. Obavy jsou spíš ohledně budoucna. Ale v přítomnu jsme v pěkným souladu.

Jsem nabuzená něco udělat se svým životem dál. Udělal jsem si na hlavě konečně po těch letech snění dready a mám hipsterský brejle... jakoby zevnějšek něco znamenal... Ale jo, co jsem porodila, zase vyhrnuju tričko před každým zrcadlem, abych zhodnotila stav pupku, strií a tak. Není to hrůza, ale je to zase jeden z bodů mýho zájmu. Naštěstí kojení funguje, takže žeru jak prásátko pepa a váha víceméně stagnuje. Je to zas hezký, že tělo nemělo důvod dělat nějaký extrémní počiny v těhotenství i potom. Takže co jsem nabrala, nechala jsem v porodnici a břicho už není taková žvejka, aniž bych nějak cvičila. Hodně nosím v šátku a asi to přirozeně pomáhá. Ale vypadám jinak. Celkově. Špagetka nás s Matoušem vyfotila a já se skoro ani nepoznala. Jiná Zuz a přitom dost stejná.
Ani nevím, jaký to je s Lukem. Asi dobrý. Nemám v sobě prostor na nějaký úvahy, jak se mám nebo nemám. Všechno to docela funguje, takže se mám asi dobře. Kdoví.