Září 2016

Deprese a co má bejt...

16. září 2016 v 10:46
Jestli sem někdy říkala, že vlasy jsou jen vlasy a že dorostou, tak beru všechno zpět a přiznávám se k povrchnosti své existence.
Jak jsem si hrdě udělala dready, tak jsem je poslední dva dny bez hrdosti rozčesávala. Protože moje tělo začalo nějak podivně reagovat na hormonální změny, na stres, na Luka, co já vím na co všechno a nad mým čelem se začaly dělat krásné lysinky, vlasy mi padaly po hrstech a samozřejmě po rozpletení dreadů už mám jen slaboučký pramen usušených vlasů.
Takže takovej jsem hrdina. Zatoužila jsem velice rychle po prohrábnutí svých dlouhých vlasů... ale ještě si budu muset počkat, protože prvně přijde kofeinová záchrana lysinek, taky intenzivní zkrácení a možná potom někdy si sundám z hlavy papírovej pytel. Achjo. Ale dready pořád miluju, jenom jsme si nesedli. Promiňte, dready.

Takže mi teď aspoň může Mucha říkat, že mi to říkala a Luk se může tvářit nešťastně, že mi to tak hrozně slušelo a teď jsem voškubaný kuře.
To je život.

S Lukem jsme se snažili vyřešit nevyřešitelné a já sedím v Brně, aby měl prostor na přemýšlení a já abych naopak přemýšlet moc nemusela. O čem taky pořád přemýšlet, mám už to tak nějak vyjasněný, jsem srabík a dělám unáhlený kroky, to víme všichni. (Pouze Matouše nepovažuju za unáhelný rozhodnutí.)

Tak to by bylo jen tak stručně k životu.



Nasrat se a jít...

12. září 2016 v 16:53 O mužské části světa
Jde o to, že se moc přizpůsobuju. Asi. Jsem moc měkká a je mi líto, když Lukovi něco vyčítám nebo když mě napadnou nějaký radikální řešení.
Například dneska ráno jsem si říkala, že si ze mě ale Luk dělá nehezkou legraci nebo je vážně naprosto neempatický ignorant. (Jenže to on není, to vím, ale co za tím teda vězí...)
Poté co jsem měla poslední dny krizi z naší životní situace ve stylu loňské deprese, říkala jsem si, že se Luk třeba zamýšlí nad tím vším, co jsem mu v nekonečných monolozích předkládala. Jenže se asi nezamyslel.

Matouš v noci nespal moc dlouho v kuse, takže v 6 ráno jsem už neměla energii přemlouvat ho ke spánku. Ještě jsem zaslechla bublabé zvuky z jeho plíny a bylo mi jasné, že noc skončila. Byla jsem lehce zoufalá a nevěděla, jak zvládnu celej den, když už takhle časně z rána nemám absolutně žádnou vůli dělat něco s Matoušovým mručením a řevem. Matka roku, žejo. Luk se na mě soucitně díval, nicméně po přebalení Matouše započal svůj ranní rituál před odchodem do "práce" na cizí stavbě, i když chtěl být na mateřské, být s rodinou a opravovat náš dům. Toto téma už probíráme x dní a Luk si zjevně nic nerozmyslel. Zoufale jsem posadila Matouše do kuchyně a zastlala jsem se do postele s nadějí, že se stane zázrak a někdo mi pomůže. Nakonec jsem se Luka zeptala, jestli je vážně nutný, aby dnes šel pryč... Matouš u toho různě pobrekával a nutně potřeboval pouze mou vyčerpanou náruč. Luk se tvářil depresivně a seděl. Mlčel. Mlčel.Mlčel.
A já čekala, co se jako stane. Jestli mi třeba odpoví nebo ne. Nakonec se oblíkl a přes všechny mé zoufalé pohledy mi dal pusu a odjel pryč. Neřekl mi ani slovo, protože by mohl nedejbože přijet pozdě nebo by ho hanba fackovala říct mi do očí, že odjede nebo cojávím o jeho myšlenkových pochodech.
Vzhledem k tomu, kolik jsem na téma jeho super nové brigády řekla, kolik jsem si rozmýšlela vysvětlení a odpovědí a kolik času jsem depresivně čuměla do zdi... jsem si řekla, že ze sebe nebudu dělat tolerantní ženušku v domácnosti, sbalila jsem sebe a Matouše a beze slova odjela do Brna, kde mi aspoň občas někdo odpoví na otázku.

Mám pocit, že Luk se vrátil o pár let zpět do jakýhosi postpuberátlníhho pocitu, že holt chce žít a dělat si věci tak jak chce on a hotovo. Zapomněl mi to ovšem sdělit dřív, než jsem slepě šla za jeho ideálama. Ne že bych neměla ideály společné, ale taky se už umím svých ideálů vzdát a přehodnotit je, když okolnosti nepřejou.

Děsím se toho, že dojdu do bodu, kdy začnu mávat ultimátama a Luk se tím pádem zakuklí úplně. Ale co, já jsem byla sobecká, naivní holka vždycky, takže tak.

Nejvíc mě na tom štve, že přes ty rozpory Luka mám ráda a pořád ho považuju za toho chlapa, se kterým by bylo hezký sedět v pantoflích s kafem pod jabloní i v devadesáti. A nemluvě o tom, že máme Matouše a toho bych mu nikdy nechtěla oddálit. Achjo. Achjo. Achjo. Přestěhuju se do New Yorku a budu každej den jenom sedět na kafi a kouřit, to by byl život, sakra, ne?!