Říjen 2016

Klasika podzimní

11. října 2016 v 23:13 Životní smetiště
Svět se hroutí.

Moje ségra je fakt pěkná. Stylová, kreativní a super ženská. Jenže už zase dojíždí na svůj strach, neupřímnost k sobě samotné a nesebeúctu.
Mucha se mi jeví úplně jinak než se mi jevila poslední leta. Společnej zážitek z porodu nás dost podivně dostal do úplně jiné chápavé dimenze, přestože komunikační krize a další obvyklý zkraty stále jsou a pravděpodobně nikdy nezmizí.
Luk je mi teď jednou velkou záhadou. Možná tuším co si myslí, ale nevím o tom. Můžu to číst z toho, jak mě obejme? Nebo jak se mnou jedná? Nebo z toho jak se chová právě když je beze mě? Několik dnů a nocí teď asi budu (opět) od něj vzdálená v hnízdě brněnském. A necítím skoro nic. Chybí mi teď, když ležím v posteli a nemůžu se přitulit nohama pod peřinou. Ale jinak necítím skoro nic. Nevím, jestli vnímá, co se děje. Nevím o něm dost věcí. A bojím se, že naše harmonie dojede na nevyřčený pravdy a přání a na nepřizpůsobivost.
Matouš je světlej bod, ale často si připadám jako neschopná jednotka, když mi vadí budit se v noci co hodinu a když ze zoufalství kupuju sunary a dám ráno předám dítě jakékoliv hodné duši a snažím se urvat ještě chvíli na sobeckej spánek. (Ty superkontaktní matky přece tímhle netrpěj...ne, ony nespí a na dudlíky, umělý výživy a příkrmy ani nepomyslí, a nechtějí si zabírat čas blbinama typu lakování nehtů, ale všechny vypadají krásně upraveně a pláčou, když to vypadá, že se jim dítě ve dvou letech už nechce přisát na prso podobný prsu zasloužilý indiánský babičky...jsem špatně nastavená?)

Říkám si co je tak jiný, že nedokážu být v klidu, nedokážu mít pozitivně laděný období, nedokážu si užívat života a nebýt náročná.
A pak mi to dochází... že přece i ten Chris Supertramp to pochopil... že ten svůj dokonalej aljašskej klid potřebuje sdílet s láskou blízkých lidí... nebo tak něco.
Já nemám pevnej bod. Nejsem si jistá v základech. Nevím, kde mám svůj domovskej pevnej bod, kam bych se mohla upíchnout až se mi něco důležitýho rozpadne. Do jakých zajetých kolejí se vrátím? Možná, že by někdo nazval zajetou kolejí dítě, ale já odmítám viset na vlastním dítěti jako na jediným pevným bodě, protože si to chudák malej nezaslouží.
Ten bod bych měla mít někde v sobě.
Jak můžu být upřímná a vyslovit, jak chci vést život, když se nemám kam vrátit v případě drtivých následků otevřenosti.
Otevřu se a budu chodit s otevřenou ránou, nalehko zapláclou papírovým kapesníčkem.


Vůbec netuším, jestli tohle dává smysl někomu jinýmu než mě.