Listopad 2016

...zase jen tak něco

9. listopadu 2016 v 18:30 Bez logiky věci
Věci se mění.
Možná, že to všechno dělám a měním špatně. Ale už nemůžu jinak. Nemůžu se pořád ohlížet na všechny okolo, zvlášť když se už dlouho snažím dělat něco se sebou, změnit svoje vědomí a náhled na věci, abych byla v souladu s okolím. A nic.
Takže to je pro mě konečná.
Pak mi píše T., jak studuje, jak hraj ena klavír a jak dělá všechno, co jsem ještě nedávno dělala já a nevím, jestli jsem raděj neměla sedět na zadku, nevázat k sobě žádný lásky, žádný nevinný stvoření a vlastně nikoho. jestli by pro svět nebylo lepší, kdybych byla tichá spisovatelka se sociální fobií, co nikdy nevychází z bytu a sem tam vydá nikým nepochopenou básnickou sbírku.
Ale ne...
Čím víc jsem závislá existečně na jiných lidech a kompromisech, tím víc se cítím prázdná a tím víc mám touhu se sbalit (samozřejmě s Matoušem) odletět na Island, kde bych jen seděla na mrazivým útesu s mimenm na zádech, skládala písničky a představovala si jak u předraženýho piva potkám Sigur ros a oni ty moje písničky obdivně zařadí do svého repertoáru...
A jak už to tak bývá, sedím stále na pomezí útěku a provizorního sestávání v dosavadním životě. Jsem z toho mrzutá.

Ale abychom nefňukali. Jsou v životě i věci, co mě dokážou potěšit, pobavit nebo prostě povznést.

Například když jdu s dítětem v šátku po ulici a starší paní se na mě usmívají. A když nad tím přemýšlím víc mě baví, když se na mě mračí, že jako mučím vlastní dítě.

Baví mě jíst sýry a pít víno, i když ho nemůžu mnoho.

Pobavili mě náhodní divnolidi lákající na měření tuku v těle, kteří se ptali jestli jím zdravě, jeslti chchi hubnout a kolik, jestli jsem spokojená se svým tělem... a já odpověděla, že nejím zdravě, nechci hubnout a jsem spokojená, protože jsem o tři kila lehčí než před těhotenstvím a žeru jak prase s velkou radostí.

Pobavil mě taky Ypsilon, kterej na zprávu o narození Matouše napsal "hmm"

Ještě víc mě bavilo kafe s M., kde se názorně ukázalo, kde mohl být můj život s ním a kde je teď a přes všechny útrapy jsem ráda, že můžu u kafe mluvit o mateřství a pedagogice a slaměných domech a ne tom jak mi (zase) nefunguje kapela a jak (ještě pořád) dělám sto věcí, ale kde nic tu nic.

V Onadnes je rozhovor s nějakou ženou, co má kudrnatý a úplně šedivý vlasy (je jí 36) a vůbec je nechce barvit a mně se to sakra líbí a tím pádem mi přestává vadit, že moje tragicky vypadávající vlasy rostou od kořínku sněhově bílé.

A taky že ve škole jsem pořád stejnej asociál jako celý dřívější školní roky.

Taky jsem potkala nečekaně Basáka a vypadá to, že mě neproklíná, ale je ochoten se mnou aspoň mluvit.


Takhle to je. Snad bude ještě víc hezkýho na světě.