Leden 2017

Takové lotosové nic

30. ledna 2017 v 23:30 Bez logiky věci
Táta si kdysi představoval, že budu rockerka ve stylu zpěvačky Evanescence a k tomu budu dělat žurnalistiku. Zpívání je teď určený převážně muminovi, fejetony o pohřbech už taky nepíšu. Místo toho venkovská teta na písmáku skvěle vypisuje pocity ohledně mrtvýho dědečka a je to tak literárně na výši a přesný, že mi to konečně vykřesalo aspoň náznak slzy. Díky za to.

Koukám na hodiny a nedokážu se jít uložit vedle zatím spícího muminka, přestože vím, že se asi každou chvíli probudí a do půl 7 ráno se mi bude co chvíli plazit po prsou. Mucha ráno odejde do práce a Luk je pryč, takže budu muset opravdu vstát a nikdo mě nezachrání. Přesto všechno si nedokážu odpustit ty nicnedělací chvilky, kdy v televizi dávají všelijaký četníky, detektivky, ordinace a projíždím si všechno, co si přes den vzpomenu, že se na to někdy mrknu na netu až bude chvíle. Moc to nevnímám, myslím si v duchu svoje všechnomožný a třídím, čím se zabývat a čím raděj moc ne.

Myslím na to, že mi T. posledně napsal o svým skvělým životě a že je vlastně v háji, protože nemá nic, čím by se mohl tak nějak srdcově zabývat. Já to mám. Můžu se zabývat muminem a jeho vlivem na moje labilní já nebo se jen můžu zcela bezelstně rochnit v záchvatech smíchu mumina, když na něj udělám prakticky jakýkoliv obličej nebo zvuk. Přesto taky pořád fňukám kvůli životnímu směru. Fňukání je někdy fajn.

Svědí mě záda. Svědí mě odlupující se stroupky černých linek tetování, který jsem si minulou středu nechala udělat u dreadatýho kluka, co ho baví šamanismus a co mi dost otevřeně povídal o svým vztahu a různý věci. Bylo to překvapivě milý, protože já jsem mu taky povídala dost otevřeně a chvíli jsem taky nemluvila vůbec.
Trvalo to tři hodiny a z toho určitě hodinu jsem přečkávala bolest mrčením melodií. Jen na některých místech. Když se ovšem jelo po páteři byla jsem v naprostém tranzu s husí kůži, která mi přejížděla různě po těle. Meditační pasáže. Užívala jsem si i tu jemnost tatérových rukou, kterak přejížděly po čerstých ranách a stíraly barvu.
Trochu mě zklamalo, že jsem nevydržela až do samého konce a poslední barevnou část jsme odložili na příště. Ale pro blaho všech to bude lepší. Těším se, že si zbytek užiju narozdíl od posledních čar, které jsem si protrpěla.
Prozatím aspoň náznakové špatně otočené foto...





Už se mi to krátí, takže se půjdu přivinout k miminku.

Kéž mi můj Lotos dá všechnu svou symbolickou sílu.

Máme rok ohnivýho kohouta, máme můj rok.

Bezcitně ke konci roku

5. ledna 2017 v 22:08 Bez logiky věci
Bilance roku přichází... tři...dva...jedna.... nebo raději ne tak úplně. Ale je pár věcí, o kterých bych napsat chtěla.


Jsem rok od roku neschopnější vyrovnat se se svou labilitou. Zatím jsem ještě nedospěla do stadia, kdy z lability udělám přednost, i když už si z toho aspoň dělám trochu srandu.
Výlet do Prahy byl super, ale krátkej žel bohu. Bylo úžasný jen tak sedět nerušeně v kavárně a povídat si. Nevyměňovat u toho plínky a vnímat stoprocentně jenom to povídání (a chuť dortíku a tak...) A po dlouhý době jsem měla taky hroznou radost z holek, protože mi připadaly o dost víc v pohodě než dřív a naplnilo mě to upřímnou radostí, že pokroky se všude dějou.
Nemluvě o 4 hodinách krásného NICnedělání ve student agency, kde jsem mohla koukat na uhozený americký komedie, dojáky, říct si o svoje kapučíno bez cukru z automatu a čumět z okna. Mohla jsem taky spát, ale ani jsem neměla potřebu, stačilo mít ten pocit, že můžu a že to bude trvat odhadnutelnej kousek času...
Zpět k labilitě.
Letošní rok mi hodně ukázal, jak jsem odtržená od reality v představách. Pozůstatek PPP řekla bych, protože si často jedu ve filmovejch představách, který se nedějou. Kolikrát jsem odcházela z hospody, kde jsem chtěla mrknout na fešnýho sympaťáka a zpětně jsem si přehrávala, co jsem mu měla říct a co udělat a dál. Kolikrát jsem brečela v hysterickým záchvatu, přestože jsem si za neštěstí mohla sama, protože jsem NIC neřekla, nevyslovila jsem svoje touhy a přání, že jo. Už ani nevím kolikrát to všechno bylo.
Postoupila jsem aspoň k tomu, že si ty chvíle uvědomuju, chvíli zamrzle stojím a pak si jako vyjetej asperger (v tom nejlepším k aspíkům) musím říct: "To je ta chvíle, ty vole, teď je chvíle, kdy se máš ozvat/udělat to, co si představuješ/zastavit nepříjemno, projevit emoce a tak. Pak už bude pozdě..."
Trochu to funguje a trochu to jde do extrémů.

Celý těhotenství jsem měla představy o porodu, o svým dítěti, o tom, jak bude vypadat ten náš první okamžik a když se to dělo, vůbec jsem nebyla schopná vnímat tu realitu a užít si ty okamžiky. Když jsem plakala s mimčem v náručí, bylo to víc vyčerpáním než extází a musela jsem si zas říkat: "Koukej se, to je ten okamžik, teď tě má zaplavit štěstí, teď to je ono..." A ono to bylo... na hovno. Ne že bych nic necítila, ale bylo to zakutaný někde pod povrchem.
Veškerý zaplavují emoce přišly až tak za hodinku, kdy jsem si dítko vyžádala z novu v klidu do náručí, bez toho aby mi někdo další látal rozkrok.

V noci před Štědrým dnem zemřel venkovskej dědeček. Nikdo to nečekal, děda prostě najednou odpadl a mozek rovnou umřel a v podstatě ho nechali odpojit. Máma nám to vykládala u čerstvě nazdobenýho stromku, ségra propadla pláči a já jsem šla umývat koupelnu a snažila se vyvolat emoce vzpomínkama na dědu. Jenže jsem si na nic nemohla vzpomenout.
No dobře...říkala jsem si... ještě je to moc abstraktní, ještě mi to nedošlo, uvidím na pohřbu.
Těšila jsem se na pohřeb. Těšila jsem se, že mě to konečně dostane natolik, že si probrečím obřad a bude. V předsálí krematoria jsem koukala na ty smutný tváře a bezděčně mi cukaly koutky. Fakt jem taková odporná mrcha? Vždyť jsem dědu měla fakt dost ráda, nebyl to bezvýznamnej článek z rodiny. Abych přitvrdila, řekla jsem, že se chci na dědu ještě podívat. Nějak ty emoce ze sebe vyšťourám. Chtěla jsem ho ještě vidět, protože jsem si nevybavovala poslední setkání. V hlavě mi jely ty obrázky načesanejch mrtvol z filmů a pak jsem vešla do místnosi. Za sklem ležela rakev, kde ležel někdo podobnej dědovi. Bylo mi z toho divně. Koukala jsem, jak nemá v puse zuby a jak má oteklý skrčený prsty.
"To je už ono. Vidím mrtvolu dědy. Takhle to fakt vypadá? Jako vosková figurína... Chtěla bych se ho dotknout, je to divný. Není to on. Mám se s ním teď jako loučit? Jak dlouho tady mám stát? Mě už to stačilo."
Zatímco ségru to notně poznamenalo, já jsem měla velký nutkání někomu nadšeně říct, že on vůbec nevypadá jako děda, že je to zajímavý.
Vzdala jsem se veškerý naděje, že si pobrečím.
Při obřadu jsem v tónech dojemných písní koukala na neumětelsky zamaskovaý prodlužky za květináčema, na bahnitý šlápoty kousek od rakve a poslouchala jak je zpevačka šíleně pod tónem... pak jme povstali, dveře se začly zatahovat a mě poprvé bylo trochu úzko, že už dědu vážně nikdy neuvidím.
Když jsme vyšli ven, ségra pustila emoce naplno a hystericky se rozeřvala, vrhla se babičce do náručí, že je jí to hrozně líto, brečely si obě v objetí, já stála vedle, hladila babičku po rameni a záviděla jsem ségře, že to takhle dokáže říct.
Když jsme pak s tátou odcházeli na šalinu, podotkl táta, že se mu ty housle zdály falešný a co říkám na jeho nový boty a mně se udělalo o trošku líp, že v tom nejsem sama, že tátu pohřeb vlastního táty taky nerozhodil jak by se obecně očekávalo.

Mým cílem pro další rok tedy je - posunout projevy a přožitky aspoň o malej lidskej kousek dál a nebrečet hystericky do polštáře, když mi mimčo ublinkne na nový šaty.