Únor 2017

O kráse miminkovské

22. února 2017 v 11:02
Je to tady, přišel článek z maminkovské hlavy.
Článek o dítku.


Na samém začátku to bylo přibližně čtyřkilové mimino s minimem vlásků a s jedním okem spí zavřeným. První týdny jsem moc nevěděla co s ním. Kromě základní péče jsem netušila, co a jak, ale mumin vlastně většinu času spal a v noci byl většinu času nasoslej na prsu. Což ovšem byly ty nejhezčí chvíle, protože kojící endorfiny pracují neomylně.
Už pátej den muminího života jsem si řekla, že dítě nahodím do šátku a budu se moct různě pohybovat bez stresu. Což se ukázalo jako skvělej nápad a celý léto jsem s mimčem brázdila všemožný kouty Brna i okolí. Byli jsem na táboře, na lodi, v podzemí, v kavárnách a dítko se začalo usmívat. Konečně to začalo být fakt hodně rozněžnělý.








Myslela jsme si, že to s mimčem doma bude nuda, ale kdeže... s muminem je nejvíc srandy, co může být. Pořád to vymýšlí blbiny, žvatlá a směje se nahlas. To je vůbec největší zážitek. Když se mimčo řehtá na cleý kolo, tak jihnu jak sníh na jaře.
Hrajeme si spolu na popeláře, na stav beztíže, na různý srandičky a jsem naprosto fascinovaná každej den tím, jak rychle se to dítko mění. Jak se vyvíjí jeho úchop, jak se učí pohybovat a jak říká mámamamamama a Ham.

Hrozně miluju jeho nahatej zadek a stehýnka s ďolíčkama, nic roztomilejšího jsem asi nikdy neviděla. A jeho ultrahladký ručičky... to je kapitola. Ještě když jsem kojila, hladila mi láskyplně prsa, což mi přišlo trochu ujetý a trochu úžasný. Teď mi hladí ruce a já z toho umírám.

Jeho nejoblíbenější hračky jsou vysavač, cvičící stroj a psi. A vlastně cokoliv co primárně na hraní není.
Lžíce na boty, boty, sáčky, elektronika, knihy v policích a tak různě.

A po měsících nedefinovatelných citových vazeb jsem konečně ve fázi, kdy po mě natahuje ručičky, směje se když přijdu a vyžaduju mou přítomnost u postýlky. (Pokud teda zrovna v postýlce spí...)

Jediný co je na prd je fakt, že mě rozbrečí i pitomá reklama hrající na city, nedejbože smutnej film nebo cokoliv o dětech. Ale všechno to stojí za to.



Podprahovej bordel

18. února 2017 v 11:50 Bez logiky věci
Dneska v noci byl mumin trochu zoufalej a mlátil svou hlavou o můj hrudník.

Potom jsem usnula dost hluboce a zdálo se mi o tom, že jdu k tatérovi do ateliéru, kde bydlí. Všechno tam bylo modrý, modrý prkna s patinou na zdech i podlaze, za oknem pokoje, kde tatér ležel na zemi na matraci, bylo cítit divočinu, papoušky a gorily, který tam seděly. Bylo to divný. Přišla jsem tam s tím, že je potřeba něco "pracovního" pořešit a ve výsledku tatér na něčem nedefinovatelném chvíli pracoval a u toho pouštěl hudbu. Já říkám "to je Kittchen!!!Toho miluju!" a ona se usmál. Jeho přítelkyně tam různě pocházela a taky něco důlžitýho dělala a na závěr jsme si sedli k oknu ke gorilám, dlouhé minuty se tiše líbali a nakonec jsem mu řekla, že Luk na mě čeká, že musím a chci jít za ním.

Pak mě Matouš štípl do obličeje, sen zmizel a šla jsem ohřívat mlíko.


Byl to jeden z těch niterných snů, kdy ty pocity jsou hrozně zmatený a živý a probudíte se s tím, že se to opravdu stalo, takže v tuhle chvíli přehodnocuju další návštěvu u tatéra, protože mám pocit, že jsme se opravdu líbali v modrým ateliéru a nechci se červenat jako osel.
Tyhle sny mě vlastně hrozně baví. Ať už jsou o čemkoliv. Jak to absurdně míchá realitu.


Včera jsem totiž skutečně byla u tatéra a bylo to zajímavý. Posledně jsme tam byli sami, povídali si taky trochu o osobních věcech. Včera tam byla jeho žena tatérka s klientkou a klientčiným přítelem, takže bylo rušno. A já si jen letmo vzpomínala, co tatér povídal o vztahu se ženou a napadlo mě, jak je to reálný v životě fakt pod povrchem. Kdybych se na ně dívala jen tak zvenčí, říkala bych si - to jsou super, krásní, talentovaní a bájoví, růžoví, béžoví lidi. Ona je krásná, potetovaná jogínka a on dreadatě šamanský muž pohodář. Mají krásný studio a žijou svý sny. Jsem ráda, že jsem s tatérem mohla mluvit sama a on mi tuhle představu snesl zase na zem.
Často si uvědomuju svou PPPstránku především v takových situacích, kdy vidím skvělý lidi, kteří umí a mají něco co já ne. A pak mi v hlavě naskakuje, jak je moje existence ubohá proti nim a jak bych nikdy nemohla dělat tohle, vypadat takhle, žít s někým takovým a co tak můžu říkat zajímavýho o svým životě. Je to klasický myšlenkový tok, který mě ovládal x let a těžko říct, kde přesně se zrodil. Mám ho pořád, ale docela dobře s ním bojuju.

Na první sezení k tatérovi jsem šla ve spěchu s neumytýma vlasama a měla jsem stresy z bolesti. Nijak jsem neřešila jak vypadám nebo jak budu působit svýma řečma.
Při pohledu na krásný studio a tatéra mi najednou začalo blikat - co tady dělám, jsem celá od psů a vypadám hrozně a proč chci mít na svým nedokonalým těle tak hezký tetování a taky mám na podrpdě určitě nějaký zaschlý mlíko, nechtěl ten tatér pro svou tvorbu někoho normálního? Achjo.
Během povídání a tetování jsem se přistihla dvakrát při tom, že jsem zamlčela reálie svýho života, protože mi to přišlo nezajímavý proti životu tatéra. Achjo!! Achjo?? Jo...

A protože jsem se odmítala zmítat v nesmyslným sebeničení, rozhodla jsem se být příště taky úžasná a svá a vůbec mě nemusí zajímat, co si myslí nějak tatér a kdovíco.
Vlasy jsem neměla zase extra čerstvý, ale rozhozený do krásna, oči s řasenkou, taky dobrej outfit a na chlupy od psů..sere pes. Cítila jsem se dobře a taky jsem celou dobu sršela vtipem a v pohodě konverzovala se všemi ve studiu. Ani jem nedělala meditující hrdinku a naplno kňučela auauauau, protože to bylo peklíčko.
Když jsem se dívala na ženu tatérku, přišla mi opět krásná, zajímavá, talentovaná, ale já si říkala hmm... já jsem ale taky krásná a talentovaná zase jinak a mám dobrej život.
Bylo mi dobře a tatérovi jsem se taky s klidem dívala do očí.



Všechno není pořád na stejný vlně jako dřív.