O kráse miminkovské

22. února 2017 v 11:02
Je to tady, přišel článek z maminkovské hlavy.
Článek o dítku.


Na samém začátku to bylo přibližně čtyřkilové mimino s minimem vlásků a s jedním okem spí zavřeným. První týdny jsem moc nevěděla co s ním. Kromě základní péče jsem netušila, co a jak, ale mumin vlastně většinu času spal a v noci byl většinu času nasoslej na prsu. Což ovšem byly ty nejhezčí chvíle, protože kojící endorfiny pracují neomylně.
Už pátej den muminího života jsem si řekla, že dítě nahodím do šátku a budu se moct různě pohybovat bez stresu. Což se ukázalo jako skvělej nápad a celý léto jsem s mimčem brázdila všemožný kouty Brna i okolí. Byli jsem na táboře, na lodi, v podzemí, v kavárnách a dítko se začalo usmívat. Konečně to začalo být fakt hodně rozněžnělý.








Myslela jsme si, že to s mimčem doma bude nuda, ale kdeže... s muminem je nejvíc srandy, co může být. Pořád to vymýšlí blbiny, žvatlá a směje se nahlas. To je vůbec největší zážitek. Když se mimčo řehtá na cleý kolo, tak jihnu jak sníh na jaře.
Hrajeme si spolu na popeláře, na stav beztíže, na různý srandičky a jsem naprosto fascinovaná každej den tím, jak rychle se to dítko mění. Jak se vyvíjí jeho úchop, jak se učí pohybovat a jak říká mámamamamama a Ham.

Hrozně miluju jeho nahatej zadek a stehýnka s ďolíčkama, nic roztomilejšího jsem asi nikdy neviděla. A jeho ultrahladký ručičky... to je kapitola. Ještě když jsem kojila, hladila mi láskyplně prsa, což mi přišlo trochu ujetý a trochu úžasný. Teď mi hladí ruce a já z toho umírám.

Jeho nejoblíbenější hračky jsou vysavač, cvičící stroj a psi. A vlastně cokoliv co primárně na hraní není.
Lžíce na boty, boty, sáčky, elektronika, knihy v policích a tak různě.

A po měsících nedefinovatelných citových vazeb jsem konečně ve fázi, kdy po mě natahuje ručičky, směje se když přijdu a vyžaduju mou přítomnost u postýlky. (Pokud teda zrovna v postýlce spí...)

Jediný co je na prd je fakt, že mě rozbrečí i pitomá reklama hrající na city, nedejbože smutnej film nebo cokoliv o dětech. Ale všechno to stojí za to.


 


Komentáře

1 ven ven | 25. února 2017 v 11:55 | Reagovat

tyjo, Zuz, mi dáváš zabrat! tento týden nebo dva je v tom zajímavej. tvoje fotky a popisy, který mi fakt ladí, a pak hlídání měsíčního miminka u bratrance. ňuňuňu. teď dobrý. ale měla sem pár dost slabých chvilek.
užívej!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.