Podprahovej bordel

18. února 2017 v 11:50 |  Bez logiky věci
Dneska v noci byl mumin trochu zoufalej a mlátil svou hlavou o můj hrudník.

Potom jsem usnula dost hluboce a zdálo se mi o tom, že jdu k tatérovi do ateliéru, kde bydlí. Všechno tam bylo modrý, modrý prkna s patinou na zdech i podlaze, za oknem pokoje, kde tatér ležel na zemi na matraci, bylo cítit divočinu, papoušky a gorily, který tam seděly. Bylo to divný. Přišla jsem tam s tím, že je potřeba něco "pracovního" pořešit a ve výsledku tatér na něčem nedefinovatelném chvíli pracoval a u toho pouštěl hudbu. Já říkám "to je Kittchen!!!Toho miluju!" a ona se usmál. Jeho přítelkyně tam různě pocházela a taky něco důlžitýho dělala a na závěr jsme si sedli k oknu ke gorilám, dlouhé minuty se tiše líbali a nakonec jsem mu řekla, že Luk na mě čeká, že musím a chci jít za ním.

Pak mě Matouš štípl do obličeje, sen zmizel a šla jsem ohřívat mlíko.


Byl to jeden z těch niterných snů, kdy ty pocity jsou hrozně zmatený a živý a probudíte se s tím, že se to opravdu stalo, takže v tuhle chvíli přehodnocuju další návštěvu u tatéra, protože mám pocit, že jsme se opravdu líbali v modrým ateliéru a nechci se červenat jako osel.
Tyhle sny mě vlastně hrozně baví. Ať už jsou o čemkoliv. Jak to absurdně míchá realitu.


Včera jsem totiž skutečně byla u tatéra a bylo to zajímavý. Posledně jsme tam byli sami, povídali si taky trochu o osobních věcech. Včera tam byla jeho žena tatérka s klientkou a klientčiným přítelem, takže bylo rušno. A já si jen letmo vzpomínala, co tatér povídal o vztahu se ženou a napadlo mě, jak je to reálný v životě fakt pod povrchem. Kdybych se na ně dívala jen tak zvenčí, říkala bych si - to jsou super, krásní, talentovaní a bájoví, růžoví, béžoví lidi. Ona je krásná, potetovaná jogínka a on dreadatě šamanský muž pohodář. Mají krásný studio a žijou svý sny. Jsem ráda, že jsem s tatérem mohla mluvit sama a on mi tuhle představu snesl zase na zem.
Často si uvědomuju svou PPPstránku především v takových situacích, kdy vidím skvělý lidi, kteří umí a mají něco co já ne. A pak mi v hlavě naskakuje, jak je moje existence ubohá proti nim a jak bych nikdy nemohla dělat tohle, vypadat takhle, žít s někým takovým a co tak můžu říkat zajímavýho o svým životě. Je to klasický myšlenkový tok, který mě ovládal x let a těžko říct, kde přesně se zrodil. Mám ho pořád, ale docela dobře s ním bojuju.

Na první sezení k tatérovi jsem šla ve spěchu s neumytýma vlasama a měla jsem stresy z bolesti. Nijak jsem neřešila jak vypadám nebo jak budu působit svýma řečma.
Při pohledu na krásný studio a tatéra mi najednou začalo blikat - co tady dělám, jsem celá od psů a vypadám hrozně a proč chci mít na svým nedokonalým těle tak hezký tetování a taky mám na podrpdě určitě nějaký zaschlý mlíko, nechtěl ten tatér pro svou tvorbu někoho normálního? Achjo.
Během povídání a tetování jsem se přistihla dvakrát při tom, že jsem zamlčela reálie svýho života, protože mi to přišlo nezajímavý proti životu tatéra. Achjo!! Achjo?? Jo...

A protože jsem se odmítala zmítat v nesmyslným sebeničení, rozhodla jsem se být příště taky úžasná a svá a vůbec mě nemusí zajímat, co si myslí nějak tatér a kdovíco.
Vlasy jsem neměla zase extra čerstvý, ale rozhozený do krásna, oči s řasenkou, taky dobrej outfit a na chlupy od psů..sere pes. Cítila jsem se dobře a taky jsem celou dobu sršela vtipem a v pohodě konverzovala se všemi ve studiu. Ani jem nedělala meditující hrdinku a naplno kňučela auauauau, protože to bylo peklíčko.
Když jsem se dívala na ženu tatérku, přišla mi opět krásná, zajímavá, talentovaná, ale já si říkala hmm... já jsem ale taky krásná a talentovaná zase jinak a mám dobrej život.
Bylo mi dobře a tatérovi jsem se taky s klidem dívala do očí.



Všechno není pořád na stejný vlně jako dřív.
 


Komentáře

1 banalite banalite | Web | 19. února 2017 v 18:19 | Reagovat

Zuz nezajímavá a s nudnym životem? To jsem asi zablodila na špatný blog :))  Mohla bych napsat esej na to kdo jsi a co jsi dokázala, a to jsem tě viděla v životě vlastně jen párkrát, ale to víš všechno sama, jen to nevidíš dost jasně - protože na všechno co máme jsme zvyklý a vnímáme to tak jako obyčejný, a všechno co maj ostatní a my ne jo nový a exotický.
Mě připadá, že se v životě možná zbytečně honíme za originalitou a nějakou výjimečnou identitou, jen abychom se ve svých očích pozvedli na úroveň někoho, koho to nikdy nebude zajímat. A když budeme ve svý úžasnosti o stupínek výš, tak stejně budem pořád koukat nahoru, nikdy ne dolu, vedle sebe nebo na sebe.
A svojí hodnotu si budeme stavět na tom, co jsme dokázali a jak krásné a talentované jsme, jak píšeš. Ale v momentech, kdy se zrovna nebude dařit nebo až budem starý a vrásčitý a oškilvý, tak budem... bez hodnoty?
Pro mě je to teď velkým tématem, terapeutka mi to pořád opakuje: máte hodnotu už z podstaty toho, že jste. Prostě mít se ráda třeba i úplně ošklivá a obyčejná a i když mě nemají rádi jiní, a ne mít ráda za to, co jsem po cestě životem nasbírala a co si o mě myslí ten a onen.

S tím tetováním mě děsíš, brzy si budu nechávat předělávat svoje záda a nechci, aby to bolelo :D

2 Spatnej Spatnej | 19. února 2017 v 20:05 | Reagovat

[1]:Ale jo, vždyť jak říkáš...já si uvědomuju, že mám hodnotu a sama pro sebe tu hodnotu mám větší a větší. Ale to je to podvědomí - tyhle myšlenky jedou setrvačností z dřívějška, ale obstojně s nima pracuju, myslím.
Víš, stejně tak bych mohla psát eseje o Tobě...člověk sám sebe prostě nevidí :)

A s tetováním ani nevím. Záleží asi co a jak se tetuje, já kňučela až když mi po stopadesáté projížděl ty stejný roztetovaný čáry (a stejně je soucitně udělal o dost tenčí než v návrhu) O barvě, kterou mě všichni děsili, jak bolí, jsem skoro nevěděla. Těžko soudit, uvidíš sama :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.