Březen 2017

Motýlení

21. března 2017 v 15:07 Životní smetiště
Bolí mě život v současným stavu.
Některý věci vzít zpět nejdou a člověk by ani nechtěl, protože nebýt těch věcí, nebyl by tam, kde zrovna stojí.
A některý věci se s poznáním přehodnocují a člověku se chce běžet daleko předaleko, aby ho nic netížilo.
Pracovat s tím, co jsme si "navařili" se přece dá vždycky svobodně! Záleží jak se sami necháme semlít tím, co by se mělo a co se očekává.
(Zní to jakože bych nejraději hodila mumina k adopci, ale toho se to absolutně netýká.)

.
.
.

Je hodně náročný číst si řádky od T., kterej se má vlastně pořád dobře, ale vevnitř je rozervanej, ačkoliv nemá zjevný důvod. Právě pro jeho skrytý důvody mu tak moc rozumím a chci mu zkusit dát prostor pro sdílení. Něco jako povídání s holkama z projektu. Protože vidím hlouběji než běžný okolí...protože to sama mám prožitý... vidím to skoro hned.
Bolí mě to za něj, bolí mě to, že se jeho neštěstí týká z části mě. Bolí nás to společně a můžeme o tom zkoušet psát.
Je ale těžší než jsem si myslela, psát o takhle niterných krizích v němčině. Jde to těžko, ale zkouším to, protože vím, že to T. nemá s kým jiným takhle rozhrábnout.
T. je pro mě velký téma, protože se ho dotýkají všechny mý představy o dalších verzích mýho života - kdybych si nevybrala, že budu venkovská holka s Lukem a muminem, možná bych si mohla vybrat být super studentka/cestovatelka/pracantka v zahraničí a určitě bych jela za T. strávit s ním nějakej delší čas. Byla by to jedna z možností. Ale byla bych asi úplně jinej člověk než jsem teď. To je to kouzlo butterfly efektu...

.
.
.

Nesourodý žblepty

15. března 2017 v 23:41 Bez logiky věci
Začínám si pomalu říkat, jestli toho není nějak moc na jednu hlavu.
Být matkou s mimčem den co den v plné parádě, být partnerkou, co buduje život s někým dalším, být ambiciózní studentkou/maturantkou, být ženou, která potřebuje řešit bolesti na duši a duchovně růst... to všechno najednou.
Možná to není mnoho, někdy si čtu ty různý Deníky supermatky/superfotra/blbýmatky/krkavčímatky/biomatky/automatky a dochází mi, že je asi úplně běžný zvládat všechno a ještě o kus navíc, u toho vypadat dokonale, sršet vtipem a vydat tři bestsellery.



Když jsem před nedávnem vyšla z domu v zachlupacených legínách ve svetromikině z Tibetu a na obličeji předmenstruační výbuch (k tomu menstruace poprvé za poslední rok a půl...ach), potkala jsem po cestě hodně dalších maminek. S kočárkem či bez, vždy s řasenkou a super outfitem. Od té chvíle jsem se zařekla, že budu na odpolední vycházky s dítkem chodit zásadně upravená a vyladěná, ať se aspoň jednou denně cítím jako hezká žena.
Je zajímavý, že to plním s chutí a bez odmlouvání. Zatímco kdybych se takhle měla dřív vysekávat z bulimické domácí letargie, pravděpodobně bych se vyladila tak leda do větší deprese a sežrala pekáč buchet navíc při pohledu do zrcadla.

Cítím ohromnou potřebu růstu. A ačkoliv to kolem mě všichni ignorují a v horším případě ještě zesměšňují, velký pokroky dělám. Už jen tím, že zvládám každodenní chod s mimčem, dokážu trochu i uklidit, jít ven, mít nějaký malinký režim, nepřežírat se v mezičasech ze zoufalství - to je růst jako prase, vážení. (Mucha se tiše směje a říká si, tse, myslíš, že jako občas vysaješ jo... chachacha... to se nadřeš)
Cítím se nakopnutá a chci pokračovat dál, abych nastavila vzorce chování, za který se nebudu muset tak stydět až je po mě bude dítko opakovat. A především, abych se nestyděla sama před sebou!
Nikdo to nevidí a přesto je to nejzásadnější posun ve vnímání sebe - že se o něco snažím kvůli sobě ne proto, aby něco někdě nějak zvenčí. Těžko vysvětlovat.
Chci růst dál. Jenže bych potřebovala i jiný podněty než muminovy první krůčky. Ty jsou úžasný samozřejmě, ale jsem na vlně, kdy potřebuju potkávat různý lidi, bavit se s nima, o životě, vesmíru a vůbec, protože ty pohledy mě posunují a můžu sama posílat myšlenky a něco ze mě a dostane to odezvu. Situace, lidi, socializace...


Před časem jsem se napříkald dostala do totální psychokrize a vůbec to ve výsledku nebylo špatně. Šla jsem do hospody v klasickém mužském doprovdu plus po dlouhé době Tom. Ten můj Tom. Kominík. Seděla jsem naproti, poslouchala jeho vyprávění o cestě na Rhodos, kam dostalkoval svou bývalou, jak má podmínku a jak se chce nechat zavřít do blázince, aby měl papíry na hlavu a věčnej klid. Bylo mi tak nevolno, že jsem se klepala po celým těle. Protože něco ve mně toho Toma pořád má rádo, svolila jsem, že s ním ještě půjdem na pivo do klasickýho pajzlu, kam mi dří nedělalo problém chodit. Nějak se mě to dřív nedotýkalo.
Bohužel tentokrát jsem skončila někde úplně mimo.
Seděli jsem u stolu se slečnou, která zaníceně hovořila o svých dětech a blbým školství. Pak zaznělo: "Kdybych obětovala pár gramů, tak bych děckám mohla zaplatit montessori..."
Udělalo se mi nevolno znovu a strašně moc jsem potřebovala jít za svým muminem, který doma v postýlce v poklidu vrněl, a jenom vnímat jeho existenci. Potřebovala jsem ho strašně moc, jak jsem si doposud nikdy nedokázala představit.
Je potřeba si uvědomit, že někteří lidi jsou ztracení a svou "správnost" v kontinuu možná nikdy nenajdou a někteří tu správnost můžou normálně prožít.
Později jsem byla na pivě v podobném doprovodu a s někým dalším. S tím někým už jsem se viděla vícekrát a vždycky se s ním dobře filozofovalo. Ale tak nějak konkrétně a bez klišé. Tentokrát mi klad na srdce, jak jsem příjemná ženská a že ať se pevně držím.
Na posledním tetovacím sezení jsem se nechtě ocitla uprostřed velice napjaté atmosféry mezi tatérem a ženou tatérovou. Tatér mi rýpal do zad a mezitím si s tatérkou vyměnovali slovní hnusy. Doufala jsem, že mi do kůže nevytetuje v zápalu nějaký sprostý obrázky... A protože jsem spolehlivá vrba, nabídla jsem po přestřelce prostor k vyblití tatérovi a ten povídal. Povídal a povídal zajímavý věci o vztazích, krizích, rozpadech a rozchodech. Celej ten vztah údajně stál za nic. (Ano, ten vztah dvou krásných lidí, o kterým jsem tady minule básnila.)
Tatér se vymluvil, napětí odplynulo a zůstalo jen hotový tetování ke spokojenosti nás obou.
Hlavně se měj líp!
Díky, takhle se taky cítit nechci napořád.
To je dobře, tak se měj!

Venku foukal vítr a muminek se usmíval.