Nesourodý žblepty

15. března 2017 v 23:41 |  Bez logiky věci
Začínám si pomalu říkat, jestli toho není nějak moc na jednu hlavu.
Být matkou s mimčem den co den v plné parádě, být partnerkou, co buduje život s někým dalším, být ambiciózní studentkou/maturantkou, být ženou, která potřebuje řešit bolesti na duši a duchovně růst... to všechno najednou.
Možná to není mnoho, někdy si čtu ty různý Deníky supermatky/superfotra/blbýmatky/krkavčímatky/biomatky/automatky a dochází mi, že je asi úplně běžný zvládat všechno a ještě o kus navíc, u toho vypadat dokonale, sršet vtipem a vydat tři bestsellery.



Když jsem před nedávnem vyšla z domu v zachlupacených legínách ve svetromikině z Tibetu a na obličeji předmenstruační výbuch (k tomu menstruace poprvé za poslední rok a půl...ach), potkala jsem po cestě hodně dalších maminek. S kočárkem či bez, vždy s řasenkou a super outfitem. Od té chvíle jsem se zařekla, že budu na odpolední vycházky s dítkem chodit zásadně upravená a vyladěná, ať se aspoň jednou denně cítím jako hezká žena.
Je zajímavý, že to plním s chutí a bez odmlouvání. Zatímco kdybych se takhle měla dřív vysekávat z bulimické domácí letargie, pravděpodobně bych se vyladila tak leda do větší deprese a sežrala pekáč buchet navíc při pohledu do zrcadla.

Cítím ohromnou potřebu růstu. A ačkoliv to kolem mě všichni ignorují a v horším případě ještě zesměšňují, velký pokroky dělám. Už jen tím, že zvládám každodenní chod s mimčem, dokážu trochu i uklidit, jít ven, mít nějaký malinký režim, nepřežírat se v mezičasech ze zoufalství - to je růst jako prase, vážení. (Mucha se tiše směje a říká si, tse, myslíš, že jako občas vysaješ jo... chachacha... to se nadřeš)
Cítím se nakopnutá a chci pokračovat dál, abych nastavila vzorce chování, za který se nebudu muset tak stydět až je po mě bude dítko opakovat. A především, abych se nestyděla sama před sebou!
Nikdo to nevidí a přesto je to nejzásadnější posun ve vnímání sebe - že se o něco snažím kvůli sobě ne proto, aby něco někdě nějak zvenčí. Těžko vysvětlovat.
Chci růst dál. Jenže bych potřebovala i jiný podněty než muminovy první krůčky. Ty jsou úžasný samozřejmě, ale jsem na vlně, kdy potřebuju potkávat různý lidi, bavit se s nima, o životě, vesmíru a vůbec, protože ty pohledy mě posunují a můžu sama posílat myšlenky a něco ze mě a dostane to odezvu. Situace, lidi, socializace...


Před časem jsem se napříkald dostala do totální psychokrize a vůbec to ve výsledku nebylo špatně. Šla jsem do hospody v klasickém mužském doprovdu plus po dlouhé době Tom. Ten můj Tom. Kominík. Seděla jsem naproti, poslouchala jeho vyprávění o cestě na Rhodos, kam dostalkoval svou bývalou, jak má podmínku a jak se chce nechat zavřít do blázince, aby měl papíry na hlavu a věčnej klid. Bylo mi tak nevolno, že jsem se klepala po celým těle. Protože něco ve mně toho Toma pořád má rádo, svolila jsem, že s ním ještě půjdem na pivo do klasickýho pajzlu, kam mi dří nedělalo problém chodit. Nějak se mě to dřív nedotýkalo.
Bohužel tentokrát jsem skončila někde úplně mimo.
Seděli jsem u stolu se slečnou, která zaníceně hovořila o svých dětech a blbým školství. Pak zaznělo: "Kdybych obětovala pár gramů, tak bych děckám mohla zaplatit montessori..."
Udělalo se mi nevolno znovu a strašně moc jsem potřebovala jít za svým muminem, který doma v postýlce v poklidu vrněl, a jenom vnímat jeho existenci. Potřebovala jsem ho strašně moc, jak jsem si doposud nikdy nedokázala představit.
Je potřeba si uvědomit, že někteří lidi jsou ztracení a svou "správnost" v kontinuu možná nikdy nenajdou a někteří tu správnost můžou normálně prožít.
Později jsem byla na pivě v podobném doprovodu a s někým dalším. S tím někým už jsem se viděla vícekrát a vždycky se s ním dobře filozofovalo. Ale tak nějak konkrétně a bez klišé. Tentokrát mi klad na srdce, jak jsem příjemná ženská a že ať se pevně držím.
Na posledním tetovacím sezení jsem se nechtě ocitla uprostřed velice napjaté atmosféry mezi tatérem a ženou tatérovou. Tatér mi rýpal do zad a mezitím si s tatérkou vyměnovali slovní hnusy. Doufala jsem, že mi do kůže nevytetuje v zápalu nějaký sprostý obrázky... A protože jsem spolehlivá vrba, nabídla jsem po přestřelce prostor k vyblití tatérovi a ten povídal. Povídal a povídal zajímavý věci o vztazích, krizích, rozpadech a rozchodech. Celej ten vztah údajně stál za nic. (Ano, ten vztah dvou krásných lidí, o kterým jsem tady minule básnila.)
Tatér se vymluvil, napětí odplynulo a zůstalo jen hotový tetování ke spokojenosti nás obou.
Hlavně se měj líp!
Díky, takhle se taky cítit nechci napořád.
To je dobře, tak se měj!

Venku foukal vítr a muminek se usmíval.

 


Komentáře

1 ven ven | 17. března 2017 v 21:01 | Reagovat

Zuz, dík za článek. Hej jako první mě napadlo, že za tebou přijedu:ú Kixl mi program na sobotu:)

2 Zuz Zuz | 17. března 2017 v 21:37 | Reagovat

[1]: Jej, Ven, my už máme mimisejšn odpoledne s kamarádkama. Ale viděla bych Tě ráda už někdy :)

3 fall fall | 18. března 2017 v 7:25 | Reagovat

Zuz, díky za tenhle článek! Máme teď průvodcovskou poradu a oslavu jara ve školce, ale ještě dneska Ti napíšu koment, mám ho ve wordu:)...

4 fall fall | 19. března 2017 v 20:03 | Reagovat

To pečování o sebe s dítětem na procházce - úplně jsem se vrátila do doby, kdy bylo Inušce něco mezi rokem a třemi lety.
Měla nakoupeno spoustu dobrých hadříků, sekáče jsem obrážela pravidelně,
a já si nechala zaplést po několika letech copánky až do půlky zad. Na nějaký make-up atd jsem docela prděla, ale ten vnější dojem, na ten jsem byla prakticky vždy pyšná.
Je mi sympatické, že si to děláš sama pro sebe:-), a jsem nejvíc přesvědčená o tom, že se ti lidi začnou objevovat!
.
To útrpné sezení a poslouchání o Montessori muselo být hrozné. V tomto směru jsem vděčná za to, kde bydlím, protože tady ty možnosti lepšího života/vzdělání/volnočasu běžně dostupné nejsou, a tudíž když už někdo něco dělá jinak, dělá to ze svého popudu a jde si za tím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.