Duben 2017

Rovnováha

27. dubna 2017 v 22:16 Bez logiky věci
Přemýšlím nad tím, jestli je tohle ještě nějaká životní rovnováha.
Je mi 23. Dopoledne přebalím syna, co se nedávno naučil chodit. Odpoledne předám syna jeho babičce, abych se mohla učit na maturitu a abych mohla jít přebalit svou babičku, která nedávno chodit přestala.

Někdo tvrdí, že je to úkol dětí - postarat se nakonec o svoje rodiče, přebalovat je a snášet nadávky. Odměnou za život. Někdo - třeba moje máma po pěstním útoku babičky - tvrdí, že maminky jsou od toho, aby se staraly o svoje děti a ne naopak.
Já pořád nevím, jestli jsem porodila mumina proto, aby mi v senilním věku měl kdo utírat zadek.

Dneska jsem odmaturovala z praktické hudebky. Kdoví proč jsem měla nervy z patnáctiminutovýho zpívání s hrstkou dětí.
Venku pořád prší a prší a já jsem už pochopila význam toho, že teď nebydlíme ve venkovským domku, ale tady s mámou. Abych si mohla babičku občas užívat já a abychom mohli mámě poskytnout hodně toho muminovskýho veselí. Aby to právě bylo aspoň trochu v rovnováze.

Hudební ach

7. dubna 2017 v 11:21 Bez logiky věci
Byli jsme po hodně dlouhé době na koncertě. A jako před dvěma lety, kdy mě ten koncert nakopnul k různým rozhodnutím, tak i teď jsme viděli Lenku dusilovou s hromadou looperů, efektů a bylo to... úžasný...
Celou dobu jsem si říkala - ty písničky jsou vlastně docela podobný, texty jsou takový maličký a zamlžený a přesto... zasahuje hluboko. Koukala jsem na ni bez dechu, jak zpívá a prožívá a je jí jedno, co dělají světla s jejím obličejem a je jí jedno, co má na sobě, moc toho nepoví a prostě dělá hudbu. S pokorou a krásou.

A říkám si, jestli je to nutný...být tak nějak celkově úžasná a na všech frontách dokonalá. Myslím, že není. Stejně to občas vidím kolem sebe a částečně to chci.
Když pak vidím Lenku zpívat třeba, vím, že by mi stačilo osvobodit se vnitřně natolik, abych se nebála pustit ze sebe hudební pnutí a jít s tím před lidi a nebát se, že to bude proadák. Protože to nemůže být propadák, jestliže to vyjde z opravdový vnitřní potřeby a upřímnosti.
Je to ale opravdu velkej úkol.
Velký osvobození.
Vzpomínám, jak jsem měla v 5.třídě poprvé doma klavír. Neuměla jsem na něj nic moc, než jen nějaký etudky z učebnice. Ale hrála jsem si svoje podle nálady a sluchu, nebála jsem se. Dodnes jsou to moje nejlepší díla. Dvě skladby podle pocitu.
Taky si vzpomínám, jak mi sem tam řekl Basák, ať mu pošlu svoje básně, že by to třeba byly dobrý texty. Poslala jsem a on neřekl nic špatnýho, jenom nic nepoužil. Nesedělo mu to asi. A já jsem věděla, že to moje "umění" je blbý a že mám raděj zpívat jen cizí texty a písně.
Jsem uzavřená v předsvědčení, že nedokážu hrát a zpívat zároveň a rozhodně nedokážu napsat ucelenou písničku.
Takže spolíhám na to, že nějakým zázrakem potkám ty pravý lidi, který budou skládat skvělý písně, který mi budou sedět a který se nebudu bát zpívat podle sebe.
Onen svět takovej svým způsobem byl. Ale ty písně mi po čase už nepřipadaly osobní. Nebyla jsem to já.
V Clawed forehead to byl vůbec nějakej absurdní omyl. Ale zase mě to hodně naučilo. Díky kapele, ze které mě vyhodili, vím, že umím zpívat dobře, že umím pracovat na vým hlase a že nejsem jenom amatér. Ale neumím zpívat mě nepřirozený věci. Protože ani nechci. Neumím být drsná, přezpívat hustě nazvučenej nářez, kde se sotva slyším a neumím u toho ještě házet pózy. Je to tak. Můj negativní výraz se hodí do niternější hudby. A tak je to v pořádku.




Tak si poslouchám Lenku a věřím, že to jednou přijde. Že snad nikdy není pozdě na to, abych zpívala jak o život, abych třeba i zpívala vlastní písničky.