Hudební ach

7. dubna 2017 v 11:21 |  Bez logiky věci
Byli jsme po hodně dlouhé době na koncertě. A jako před dvěma lety, kdy mě ten koncert nakopnul k různým rozhodnutím, tak i teď jsme viděli Lenku dusilovou s hromadou looperů, efektů a bylo to... úžasný...
Celou dobu jsem si říkala - ty písničky jsou vlastně docela podobný, texty jsou takový maličký a zamlžený a přesto... zasahuje hluboko. Koukala jsem na ni bez dechu, jak zpívá a prožívá a je jí jedno, co dělají světla s jejím obličejem a je jí jedno, co má na sobě, moc toho nepoví a prostě dělá hudbu. S pokorou a krásou.

A říkám si, jestli je to nutný...být tak nějak celkově úžasná a na všech frontách dokonalá. Myslím, že není. Stejně to občas vidím kolem sebe a částečně to chci.
Když pak vidím Lenku zpívat třeba, vím, že by mi stačilo osvobodit se vnitřně natolik, abych se nebála pustit ze sebe hudební pnutí a jít s tím před lidi a nebát se, že to bude proadák. Protože to nemůže být propadák, jestliže to vyjde z opravdový vnitřní potřeby a upřímnosti.
Je to ale opravdu velkej úkol.
Velký osvobození.
Vzpomínám, jak jsem měla v 5.třídě poprvé doma klavír. Neuměla jsem na něj nic moc, než jen nějaký etudky z učebnice. Ale hrála jsem si svoje podle nálady a sluchu, nebála jsem se. Dodnes jsou to moje nejlepší díla. Dvě skladby podle pocitu.
Taky si vzpomínám, jak mi sem tam řekl Basák, ať mu pošlu svoje básně, že by to třeba byly dobrý texty. Poslala jsem a on neřekl nic špatnýho, jenom nic nepoužil. Nesedělo mu to asi. A já jsem věděla, že to moje "umění" je blbý a že mám raděj zpívat jen cizí texty a písně.
Jsem uzavřená v předsvědčení, že nedokážu hrát a zpívat zároveň a rozhodně nedokážu napsat ucelenou písničku.
Takže spolíhám na to, že nějakým zázrakem potkám ty pravý lidi, který budou skládat skvělý písně, který mi budou sedět a který se nebudu bát zpívat podle sebe.
Onen svět takovej svým způsobem byl. Ale ty písně mi po čase už nepřipadaly osobní. Nebyla jsem to já.
V Clawed forehead to byl vůbec nějakej absurdní omyl. Ale zase mě to hodně naučilo. Díky kapele, ze které mě vyhodili, vím, že umím zpívat dobře, že umím pracovat na vým hlase a že nejsem jenom amatér. Ale neumím zpívat mě nepřirozený věci. Protože ani nechci. Neumím být drsná, přezpívat hustě nazvučenej nářez, kde se sotva slyším a neumím u toho ještě házet pózy. Je to tak. Můj negativní výraz se hodí do niternější hudby. A tak je to v pořádku.




Tak si poslouchám Lenku a věřím, že to jednou přijde. Že snad nikdy není pozdě na to, abych zpívala jak o život, abych třeba i zpívala vlastní písničky.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.