Kanashibari

9. května 2017 v 22:45 |  Bez logiky věci
Vím, že mi už nezbývá moc času. Vím, že bych se měla učit a nekoukat se do stropu a nepsat nic na blog.
ale jsem tak nějak nad celou tou věcí, jsem nad tou nutností. Protože dítě spí a já večer nedokážu fungovat tak, jako když jsem amturovala poprvé a do ranních hodin jsem se učila kvůli sázce o absinth, když jsem se vrátila z hospody.
Nejde to.
Jsem paralyzovaná.


Před pár dny se mi stalo něco tak děsivýho, že usínám se strachem každej den. Ještěže Luk nemá noční.

Bylo ráno, já v takovým polospánku, dítě někde běhalo po pokoji. Nořila jsem se do snovýho světa, vnímala jsem reálnýho Luka ležícího vedle, ale byla jsem už trochu ve snu ve tmě a na jiné posteli a začala na mě dopadat nepopsatelná hrůza,že se ke mně něco hroznýho blíží, během pár vteřin se ten strach vystupňoval a najednou z pod postele něco neurčitýho skočilo přímo na mě, zalehlo mi to velkou vahou hlavu a já nemohla dýchat, fyzicky jsem cítila tu tíhu a přidušenost a co bylo nejhorší... absolutní paralýzu. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to, hrozně jsem se snažila křičet, ale nic se nedělo. Přitom jsem jasně věděla, kde jsem, co se děje kolem mě a že nespím.
Pískalo mi v uších a pomalu to odeznělo. Najednou jsem se prostě pohnula, vyjekla jsem hrůzou a nedokázala jsem říct Lukovi, co se právě stalo.....
Pak jsem googlila a odborně se to nazývá spánková paralýza/obrna. Už jsem o tom kdysi četla, ale dokud to člověk nezažije, tak si to neumí představit.



Takže spánková paralýza, babička v nemocnici na cestě poslední, blížící se maturita, vůči které jsem děsivě otupělá a všelijaký fyzický neduhy.

Nemůžu říct, že by mi bylo úplně dobře.
 


Komentáře

1 B. B. | Web | 17. května 2017 v 17:59 | Reagovat

Až by se mi chtělo říct, že to není náhoda.
Nikdy jsem neznala nikoho - blogera ani osobně, kdo by to zažil. Já s tím mám zkušenosti už mnoho let. Horší i lepší období. Doby kdy jsem myslela že už je to pryč. Čím víc jsem se bála, tím víc se to vracelo.
Je to pár měsíců zpátky, co jsem se odvážila googlit a číst o tom. Tak moc mě to děsilo. Nepopsatelne hrozny pocit.
Cítím to jako lidi, který mají problém vyslovit slovo rakovina. Občas jsem o tom zkoušela mluvit, ale mnohem častěji si říkala, že dokud o tom nebudu mluvit nebude to existovat.
Taky proto jsem se bála mit dítě. Že při nekvalitním spánku frekvence těch epizod vzroste. Naštěstí se tak nestalo.
Ale stále je to pro mě jakousi třináctou komnatou.
Nevím jaké jsou prognózy, atp. u člověka kdo to zažil, každopádně vím moc dobře o čem mluvíš a přeju ti, abys už to nemusela nikdy zažít.

2 stuprum stuprum | Web | 8. června 2017 v 2:46 | Reagovat

Stačí pár let polykat fentanyl a voilà, budeš paralyzovaná i v bdění. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.