Červen 2017

Nebojímbojímbojímbojím

29. června 2017 v 23:16 Bez logiky věci
Teď už jsem si skoro jistá, že ten dopis pro Tilla nikdy neodpíšu, že to nechám zahrabaný v důležitých papírech, ale důležitých pro mě a ne pro něj. Kdoví, co by na to mohl odepsat, co by si mohl myslet... upřímně...tuším to jen zlehka, ohraničeně tím, co ještě rozumím německy a co jsem vycítila dva roky zpátky z meziřádků.
Ten dopis by totiž vyzněl úplně stejně nepatřičně jako kdysi některý dopisní žblepty pro Pana Osla. Nic velkýho mezi náma taky nebylo a stejně jsme si dokázali vykřesat jakýsi pavztah hodný srdceryvných dopisů a filosofických kafíček. Až s běžícími roky jsme přestali zkoušet dělat ze sebe blízký lidi. Jsme si blízcí už jen tak nostalgicky. A řekla bych, že je to oboustranně v pohodě.
S Tillem to je taky v pohodě. Nevím o něm v současnosti nic a jsem ráda, že na mě netlačí s odpovídáním na zprávy nebo komunikací celkově. Myslím na něj ale poměrně často v různýc kontextech.

Asi před hodinou jsem snědla dvě likérový pralinky, který mi vůbec nechutnají, ale ležely tady v mé ne příliš dobré náladě.
V tu chvíli jsem propadla takové malé skepsi, že si můžu stokrát říkat, jak jsem už ze sraček PPP pryč, ale stejně už nikdy NIKDY nebudu stejná jako předtím, už nikdy se mi nevrátí (ne)přemýšlení zdravýho člověka, vždycky budu vidět jasný smyčky kolem věcí, který třeba lidi prožívají běžně, ale u mě směřují k nepříjemnu. Už nikdy nebudu umět nemyslet na potřebu vyprázdnit přejezený břicho, už nikdy nepřestanu myslet na spojitosti jídla a hlavy, navždycky se budu bát své ovlivnitelnosti prostředím a okolím co se jídla týče.
Můžu být za to všechno vděčná. Že se už dokážu sama v pravou chvíli stopnout a uklidnit. Nebo že si naopak jen uvědomím tíhu situace, kvůli které žeru v noci pralinky.
Momentálně je to velká samota kterou cítím, přestože v bytě spí Mucha a vedle mumin. Cítím osamělost nebo spíš životní nevyjádření vlastní osoby.

Pořád to starý známý.

Přesto ale žasnu nad tím, jak snad už konečně od puberty trochu dospívám a dokážu se třeba jít zapsat ke studiu bez propisky, bez detailního zkoumání mapy budovy, bez staženýho žaludku, že něco poseru. Dokážu vtipně odmítnout vlezlé studenty nabízející cosi jako adaptační pobyt. Dokážu si s klidem nečíst pokyny na tabuli v aule (protože na ně bez brýlí nevidím) a zcela bez ostychu se ptát na každej řádek cizí spolustudentky a nebo vpylnit většinu vlastní hlavou.
Nějak mi z hlavy zmizel ten šílenej sociální strach.
Nebojím se tak moc ani sama sebe.
Mám ostříhaný vlasy a dokonce se v tom nebojím vyjít z bytu. Je strašně úlevný zjistit, že i bez dlouhých léta vychvalovaných vlasů zřejmě nejsem odsouzeníhodná obluda, protože slyším chválu. Taky mám další tetování a cítím se dost jistě sama v sobě.
Cítím se.
To je asi dost podstatný. Že se konečně nějak prociťuju k sobě. Že intuitivně jdu tam, kde jsem v souladu. (I když ve větších záležitostech to bohužel stále nejde)


...


Neboj se
tiskni si mou ruku k tělu
až budeš dýchat zase pravidelně
ruka zmizí a zůstane klid
Neboj se
zamuchlej si ke mně hlavu
v šeru se věci jeví pokřiveně
obličeje, zvuky i celej svět
Neboj se
protože všechno nějak dopadá
všechno má konec a různý ale
všechno se stane




V jednoduchosti se dá dobře žít

9. června 2017 v 12:38 Bez logiky věci
Minimalismus je poslední dobou hrozně cool. Existují knihy a blogy na téma úklidu šatníku, šuplíku, e-mailu, života... vše v duchu minimalismu.
A moje nesystematická a chaoticá duše minimalismus vlastně miluje a hlavně potřebuje.

Nesnáším komplikovaný věci obecně. Většinu věcí chci dělat co nejjednodušeji nebo vůbec. Když už jsou věci, který prostě komplikovaný jsou - nutně si je musím rozložit na co nejmenší a nejvíc easy dílečky a neřešit celek. Možná to je obecně nějaký systém, jak se nezbláznit z těžkých úkolů.
Celkově rozmanitost mi dělá zásadní problémy v hlavě. Opravdu obdivuju lidi, kteří dokážou dělat x věcí, zájmů, prací, aktivit a všemu věnovat pozornost a nezešílet nebo u toho zásadně neosírat něco důležitýho jako třeba hygienu nebo jídlo.
Mě víc věcí naráz děsí.
Mám ráda, když mám na důležitý věci vyhraněný prostor a čas a nemusím souběžně dělat něco stejně důležitýho.
Taky proto jsem raděj studium němčiny prvně přerušila, abych se připravovala na psychologii. Kdybych se měla učit na zkoušky a ještě na přijímačky, už jen z toho stresu neudělám ani jedno dobře. Ostatně na psychologii mě stejně nevzali, protože jsem jaksi zapomněla, že nejdůležitější prací tou dobou bylo léčení se z největších sraček PPP a vznikl projekt.

Ale i tyhle hranice se posouvají, že jo.
Už když jsem dva dny před termínem porodu "běhala" po lese kvůli povinnýmu orientačnímu běhu v tělocviku, abych měla splněno než porodím, bylo mi jasný, že začíná můj životní boj. S příchodem mumina už jsem měla dva velký úkoly současně a nepřetržitě - starat se o dítě a dodělat školu.
Nikdy bych si nepomyslela, že se budu schopna učit na maturitu po dvou hodinách denně, když dítě spí. (Luk si ale vzal dovolenou, abych měla 4 dny i více hodin na učení. Uf.) Nikdy bych si nepomyslela, že se z toho nezcvoknu a že se nezačnu poškozovat.
Mimochodem jsem se dostala na sociální pedagogiu, podívala jsem se detailně na předměty a okruhy státnic a... fuuuu... musím zase jít po jednoduchých kouscích nebo to vzdám hned na začátku.


Ale zpět k tomu minimalismu. Mám prostě ráda pořádek a jednoduchost. Ale když před sebou vidím velký hromady chaotickýho bordelu, taky s ním nejsem schopna nic dělat. Neumím taky ani udržovat v pořádku roky zaběhnutej chaos jako tady doma.
Záviděla jsem třeba systém u führerky, kde jsem uklízela (už uklizenej byt). Malej byt, dva lidi a psi, dokonale systematicky vymyšlenej prostor, každá věc měla svoje místo a nic nebylo navíc, i když se tam vyskytovaly i nějaký lapače prachu. Krása.
Oblastí, kde bych to chtěla mít krásně jednoduchý je vícero.
Takže jsem se rozhodla, že zkusím každý měsíc zařídit podle své představy jednoduchosti aspoň jednu věc.

Oblasti jsou takové:

Oblečení - s tím je to klasika, podařilo se mi vytřídit hromadu oblečení a teď už jen se ho nějak efektivně zbavit. Jsou to i úplně nový věci třeba. Kupovat nový oblečení raděj ještě moc nebudu, protože tělo od porodu pořád nějak skáče.

Kosmetika - další typická věc, buď nepoužívám skoro žádnou a nebo mám záchvaty zkoušení různých výrobků. Nicméně už se mi něco osvědčilo chtěla bych se obejít pouze s bezobalovýma věcma - tuhý šampón, mýdlo na obličej, olej na tělo i obličej. Zkusila jsem z legrace i tu yoni větev na zuby a musím říct, že je to fakt dobrý, nutí mě to zuby čistit mohem častěji a důkladněji. Takže to budu udržovat.

Drogerie - to je tady komplikovaný boj. Prosadila jsem si eko bezalergenový věci na praní pro mumina, ale mucha pere všechno ostatní v běžných chemických prostředcích. Aviváž si většinou dělám sama, ale ty lahve od pracích gelů... chci to ale vyřešit. Včetně všech možných čisticích prostředků, kterých tu máme mraky nepoužívaných a nebezpečných pro dítě.

Hadérky a úklidový věci - to je možná prkotina, ale tak moc mě rozčiluje chaos v hadrách. Navíc jsou věčně nevypraný a smrdí. Nesnáším mopy, protože nic neumyjou a když si vzpomenu na čistý hadříky nachystaný pro mě při každým úklidu u fůhrerky...jééé... to byla krása.

Odpad - se netřídí, nebo málo, blbě, vynuceně. Chtěli jsme to tady s Lukem zavést, ale nejsou na to koše ani vhodný místa a Mucha protestuje, když jsou tu tašky s různýma bordelama. Máme společnou zahrádku za barákem, kde se hojně pěstuje, ale kompost nikde... Takže chci nějakej zřídit.

Hračky - jsou všude, je jich moc, mumin si s nima nehraje a do hračkových krabic volně přiřazuje všechno, co někde uloví...

Jídlo - v jednom ty moje anorektický začátky byly "dobrý" (fuj, to není vhodný slovo, ale jak to jinak říct), měla jsem pravidelný jídlo, systém v potravinách, který potřebuju mít ve spížce a ledničce. To mi chybí. Jídelní chaos je nejen tělesně nevyhovující, ale taky ekonomicky na prd.

Fuuu, o různých bordýlcích na stole nebo třeba o bordelu v počítači bych mohla ještě vyprávět.

Takže to zkusím postupně ujasňovat, třídit a tříbit.

Slíbil mi slepotu výměnou za pláč...

1. června 2017 v 11:19
Nevím, proč to přišlo teď. Možná v tom dost sehrál roli dokument na dvojce o Dětech online. Jeden youtuber, jeden pařmen a jedna holka, co se nechala zneužít chlapem přes fb. Jo. Ta holka mi dal jakejsi vhled...

Dopadla na mě tíha promrhanýho života. Jak málo stačí k tomu, aby se člověku posral život.
A pak se všechno nabaluje na sebe. Z jednoho problému klíčí další a pak jste v tom zamotaný, že se roy snažíte rozlíčovat aspoň něco, protože to špatný se vytesňuje. Vydřete ze sebe všechnu spínu, přeonáte všechno co jde, vyhrabete všechny mrtvoly ze sříně a pak začnete znova.
Je to bolestivý, protože začínáte tam, kde ostatní byli před x lety a kdybyste nebyli oleptaní sračkama, událostma a chybama, jeli byste rovnoměrně s davem.
Je pro mě docela nepříjemný, že začínám znova s věcma, který si mí vrstevníci řešili někdy na střední a řeší teď pokročilejší věci. Začínám teď řešit svoje uplatnění ve světě, svoje zázemí hmotná i nehmotný, svoje znalosti, schopnosti a dovednosti, svoje možnosti... raduju se z dobře odvedené druhé maturity a těším na vysokou, i když už mám takový věci částečně za sebou. Jenže tehdy jsem byla jedna velká chodící chorá müsl, takže můžu tyhle věci dělat normálně až teď.
Paradoxně mám ale už taky dítě a relativně stabilní vztah.
Nejvíc vidím, jak se lidi koukají, protože nemůžou pochopit ty "promarněný roky". Můj táta do mě často hustí, jak jsem promrhala leta na vysoké, jak jsem mohla být už někde jinde, jakej jsem prostě lůzr. A jak debilní je nápad být učitelkou nebo něčím podobným. Měla jsem přece být rockerka nebo spisovatelka, že jo.

Je to ale opravdu celý odznova.
Cítím se hodně jako v prváku na gymplu, kdy se rozvíjela samostatná osobnost, zkoumala jsem, co mě baví, co se mi líbí, co mi jde, kdo jsem. A bylo to radostný a dost sebevědomý. Taky jsem zoušela všemožná styly vzhledu a hledala se.
Jsem teď jinde v tom smyslu, že už toho mám hodně vyzkoušenýho, ale stejně se hledám. Co teda vlastně bude.

To pozitivní na tom je, že jsem se přijala. Přijala jsem to všechno, ten žalostnej minulej čas, svoje blbý nápady, svoje sebeničení, svoje asociální úzkostný vzorce chování. Všechno jsem to přijala a něco se ve mně roste dál.







Je opravdu děsivý, že až po 7 letech a po tom dokumentu jsem si "vzpomněla" detailně na některý události a odstranila jsem si aspoň na tom pitomým fb člověka, kterej byl jedním z hlavních činitelů mý zkázy.
Stejně jako s PPP si člověk musí projít tím "coming outem", přiznat a mluvit o tom. V tomhle případě ale není s kým. Je to už strašně promlčený.