Nebojímbojímbojímbojím

29. června 2017 v 23:16 |  Bez logiky věci
Teď už jsem si skoro jistá, že ten dopis pro Tilla nikdy neodpíšu, že to nechám zahrabaný v důležitých papírech, ale důležitých pro mě a ne pro něj. Kdoví, co by na to mohl odepsat, co by si mohl myslet... upřímně...tuším to jen zlehka, ohraničeně tím, co ještě rozumím německy a co jsem vycítila dva roky zpátky z meziřádků.
Ten dopis by totiž vyzněl úplně stejně nepatřičně jako kdysi některý dopisní žblepty pro Pana Osla. Nic velkýho mezi náma taky nebylo a stejně jsme si dokázali vykřesat jakýsi pavztah hodný srdceryvných dopisů a filosofických kafíček. Až s běžícími roky jsme přestali zkoušet dělat ze sebe blízký lidi. Jsme si blízcí už jen tak nostalgicky. A řekla bych, že je to oboustranně v pohodě.
S Tillem to je taky v pohodě. Nevím o něm v současnosti nic a jsem ráda, že na mě netlačí s odpovídáním na zprávy nebo komunikací celkově. Myslím na něj ale poměrně často v různýc kontextech.

Asi před hodinou jsem snědla dvě likérový pralinky, který mi vůbec nechutnají, ale ležely tady v mé ne příliš dobré náladě.
V tu chvíli jsem propadla takové malé skepsi, že si můžu stokrát říkat, jak jsem už ze sraček PPP pryč, ale stejně už nikdy NIKDY nebudu stejná jako předtím, už nikdy se mi nevrátí (ne)přemýšlení zdravýho člověka, vždycky budu vidět jasný smyčky kolem věcí, který třeba lidi prožívají běžně, ale u mě směřují k nepříjemnu. Už nikdy nebudu umět nemyslet na potřebu vyprázdnit přejezený břicho, už nikdy nepřestanu myslet na spojitosti jídla a hlavy, navždycky se budu bát své ovlivnitelnosti prostředím a okolím co se jídla týče.
Můžu být za to všechno vděčná. Že se už dokážu sama v pravou chvíli stopnout a uklidnit. Nebo že si naopak jen uvědomím tíhu situace, kvůli které žeru v noci pralinky.
Momentálně je to velká samota kterou cítím, přestože v bytě spí Mucha a vedle mumin. Cítím osamělost nebo spíš životní nevyjádření vlastní osoby.

Pořád to starý známý.

Přesto ale žasnu nad tím, jak snad už konečně od puberty trochu dospívám a dokážu se třeba jít zapsat ke studiu bez propisky, bez detailního zkoumání mapy budovy, bez staženýho žaludku, že něco poseru. Dokážu vtipně odmítnout vlezlé studenty nabízející cosi jako adaptační pobyt. Dokážu si s klidem nečíst pokyny na tabuli v aule (protože na ně bez brýlí nevidím) a zcela bez ostychu se ptát na každej řádek cizí spolustudentky a nebo vpylnit většinu vlastní hlavou.
Nějak mi z hlavy zmizel ten šílenej sociální strach.
Nebojím se tak moc ani sama sebe.
Mám ostříhaný vlasy a dokonce se v tom nebojím vyjít z bytu. Je strašně úlevný zjistit, že i bez dlouhých léta vychvalovaných vlasů zřejmě nejsem odsouzeníhodná obluda, protože slyším chválu. Taky mám další tetování a cítím se dost jistě sama v sobě.
Cítím se.
To je asi dost podstatný. Že se konečně nějak prociťuju k sobě. Že intuitivně jdu tam, kde jsem v souladu. (I když ve větších záležitostech to bohužel stále nejde)


...


Neboj se
tiskni si mou ruku k tělu
až budeš dýchat zase pravidelně
ruka zmizí a zůstane klid
Neboj se
zamuchlej si ke mně hlavu
v šeru se věci jeví pokřiveně
obličeje, zvuky i celej svět
Neboj se
protože všechno nějak dopadá
všechno má konec a různý ale
všechno se stane



 


Komentáře

1 ven ven | 1. července 2017 v 22:33 | Reagovat

❤️ Zuz, jak jsem tě potkala, bylas jiná, než dřív. Taková, jak se popisuješ v třetí třetině článku. Ráda na to dvojitý náhodný setkání vzpomínám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.