Slíbil mi slepotu výměnou za pláč...

1. června 2017 v 11:19
Nevím, proč to přišlo teď. Možná v tom dost sehrál roli dokument na dvojce o Dětech online. Jeden youtuber, jeden pařmen a jedna holka, co se nechala zneužít chlapem přes fb. Jo. Ta holka mi dal jakejsi vhled...

Dopadla na mě tíha promrhanýho života. Jak málo stačí k tomu, aby se člověku posral život.
A pak se všechno nabaluje na sebe. Z jednoho problému klíčí další a pak jste v tom zamotaný, že se roy snažíte rozlíčovat aspoň něco, protože to špatný se vytesňuje. Vydřete ze sebe všechnu spínu, přeonáte všechno co jde, vyhrabete všechny mrtvoly ze sříně a pak začnete znova.
Je to bolestivý, protože začínáte tam, kde ostatní byli před x lety a kdybyste nebyli oleptaní sračkama, událostma a chybama, jeli byste rovnoměrně s davem.
Je pro mě docela nepříjemný, že začínám znova s věcma, který si mí vrstevníci řešili někdy na střední a řeší teď pokročilejší věci. Začínám teď řešit svoje uplatnění ve světě, svoje zázemí hmotná i nehmotný, svoje znalosti, schopnosti a dovednosti, svoje možnosti... raduju se z dobře odvedené druhé maturity a těším na vysokou, i když už mám takový věci částečně za sebou. Jenže tehdy jsem byla jedna velká chodící chorá müsl, takže můžu tyhle věci dělat normálně až teď.
Paradoxně mám ale už taky dítě a relativně stabilní vztah.
Nejvíc vidím, jak se lidi koukají, protože nemůžou pochopit ty "promarněný roky". Můj táta do mě často hustí, jak jsem promrhala leta na vysoké, jak jsem mohla být už někde jinde, jakej jsem prostě lůzr. A jak debilní je nápad být učitelkou nebo něčím podobným. Měla jsem přece být rockerka nebo spisovatelka, že jo.

Je to ale opravdu celý odznova.
Cítím se hodně jako v prváku na gymplu, kdy se rozvíjela samostatná osobnost, zkoumala jsem, co mě baví, co se mi líbí, co mi jde, kdo jsem. A bylo to radostný a dost sebevědomý. Taky jsem zoušela všemožná styly vzhledu a hledala se.
Jsem teď jinde v tom smyslu, že už toho mám hodně vyzkoušenýho, ale stejně se hledám. Co teda vlastně bude.

To pozitivní na tom je, že jsem se přijala. Přijala jsem to všechno, ten žalostnej minulej čas, svoje blbý nápady, svoje sebeničení, svoje asociální úzkostný vzorce chování. Všechno jsem to přijala a něco se ve mně roste dál.







Je opravdu děsivý, že až po 7 letech a po tom dokumentu jsem si "vzpomněla" detailně na některý události a odstranila jsem si aspoň na tom pitomým fb člověka, kterej byl jedním z hlavních činitelů mý zkázy.
Stejně jako s PPP si člověk musí projít tím "coming outem", přiznat a mluvit o tom. V tomhle případě ale není s kým. Je to už strašně promlčený.
 


Komentáře

1 Dominátor Dominátor | Web | 1. června 2017 v 11:27 | Reagovat

http://lagablog.blog.cz/1701/dnes-je-tomu-10-let-od-meho-posledniho-lazenskeho-pobytu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.