Srpen 2017

Smuténka

12. srpna 2017 v 11:10 Životní smetiště


Dítě spí. Luk spí po noční. A já sedím u otevřenýho okna, studenýho kafe (pořád si ho vařím hned ráno, i když vím, že než budu mít čas ho vypít, bude ledový...) a koukám na vlající větve venku, kde se už konenčně nerozpouští chodníky. Teď je moje počasí. Tak akorát na svetřík.
Tenhle rok (myslím tím školní rok, pořád v tom žiju) se nese ve znamení vnitřního růstu a smrti.

Přemýšlím docela často, jak vnímají smrt jiní lidi na světě. Jaký mají v sobě pocit, když jim umře někdo blízký. Jestli je něco pravdy na tom, že mrtví odejdou a časem zůstanou jenom pozitivní vzpomínky na ně. A ty se čas od času někde vytáhnou a ti živí se usmívají při vyprávění historek.
Já totiž pořád nevím. Nevěřím, že to takhle funguje. Možná jen navenek, ale co cítí lidi doopravdy?

Ještě v prosinci jsem byla možná jediná v okolí, kdo má všechny prarodiče živé. Pak úplně náhle tesně před Štědrým dnem odešel venkovskej děda. Ten děda, o kterým jsem myslela, že tu bude zdaleka nejdýl, že ho jen tak nic neskolí, že bude ukazovat Matoušovi králíky a brát ho za slepicema. Povídat mu historky z mládí a nadávat na všechno možný.
Pamatuju si ho živýho dost detailně. Naposledy jsem ho viděla, když ležel na gauči a smál se na Matouše. Vypadal štastně.
Brečela jsem jen chvíli, zatímco ostatní ronili litry slz.
A pár týdnů zpátky odešla babička. Ta brněnská, kterou jsem chvíli před maturitou přebalovala. Která ležela v nemocnici a nemohla už ani otevřít oči.
Byla jsem smířená s tím, že se domů nevrátí. Brala jsem to už dlouho tak jak to bylo. Nechtěla jsem do nemocnice dlouho jít, protože jsem si chtěla babičku pamatovat ještě aspoň trochu normálně, když na mě mluvila sice zmateně, ale věděla kdo jsem. Jedno odpoledne se do nemocnice vypravila máma a další příbuzní a já si řekla, že půjdu taky. Pohled na babičku byl žalostný. Ležela na antidekubitním vaku a byla v něm tak ponořená, tak maličká. Moje hřmotná cikánská babička, která vládla rodině a celýmu světu tady ležela jako papírová panenka. Propadlé tváře, minimum vlasů a pusa otevřená dokořán. Když jsme na ni mluvili, vydávala podivný zvuky a všichni jsme tušili, že nás vnímá. Všude to smrdělo. Ani ne močí, ani nemocnicí. Byl to prostě podivnej smrad umírajících lidí. Řekla jsem jí jenom "Ahoj, babi."
Další den umřela.
Na pohřbu jsem si pobrečela jen chvíli, zatímco ostatní plakali usedavě.

A pořád čekám, kdy se to nějak "vyřeší". Kdy se zhroutím a budu hodiny a hodiny brečet a pak zůstanou ty hezký vzpomínky. Nebo kdy to rovnou vyrovnaně přijmu a bude to dobrý.
Mám ale obavy, že nic z toho se nestane. Že smrt blízkých se projevuje právě tak, že máte v sobě podivný díry, zaplácnutý fáčem a mlhou. Vždycky když si vzpomenu na dědu nebo babičku, mlha se trochu rozředí a jako by se pod fáčem cosi hýbalo. Jako kdyby tam oba stáli a nebyli mrtví.
Myslím, že to takhle už zůstane. Že takhle je to myšlený, když se říkají ty dojemný fráze jako "On bude navždy žít v našich srdcích a vzpomínkách."
Musím ale upřímně říct, že jestli to vypadá takhle, raděj bych byla, kdyby v srdci nezůstalo nic.