Září 2017

Sračičičičičičky

6. září 2017 v 22:45 Životní smetiště
Mám velkou touhu pročíst si starý články Fall, protože jsem tam nacházela hodně důležitých věcí a připadám si dost zaseknutě v čase.
Když se na sebe dívám, nevím, jestli je to nějakej pokrok. Jestli jsem jiná, zdravější, vyrovnanější.
Mizí to přece postupně... PPP...
Porucha příjmu potravy.
Porucha příjmu.
Porucha.
Jsem asi už jen v poruše, ale nevím to jistě.
Poplácávám se po rameni, jak jsem zdravá a jaký mám sebevědomý. Nosím mezi lidma červenou rtěnku a krátký vlasy si pohazuju tam a zpátky. Nosím tílka a krátký kraťásky. Nemaskuju hystericky pupínky v obličeji a vůbec tak nějak. Neřeším.
No a co teprv jídlo. Jím tak vyrovnaně, že jsem dokonce schopna i nechat si zakručet v břiše a nešílet, že umřu hlady nebo že se mi zpomalí metabolismus nebo si taky dám dortík večer, tse, to už jsou zcela běžný jevy... och, jak jsem dokonale normální...
Je to divnej druh demonstrace. Předvádím svou dokonalou normálnst, svoje zdravý a trapně průměrný já a ostatní jsou s tím v pohodě. Asi chci, aby se na mě nikdo netvářil, že jako mám nějakej problém. Jsem přece silná žena, matka pluku, superwumn, která už ve svým životě nemá místo pro nějaký depresivní zkraty, úzkosti nebo nedejbože i náznaky sebepoškozování či podivný ujetosti.

Seru na sebe.
To je ten problém.
Seru sama na sebe.

Ignoruju svoje zdraví, svoje touhy a potřeby. Musela bych se zase nějak vyhranit vůči okolí a řesit se, abych se nebojkotovala a to mi nikdy nebylo úplně příjemný. Lidi pak čumí, ptají se a mně se strašně nechce odpovídat a odvracet ty čumící ksichty.

Seru na sebe.
To je ten problém. Můj problém. Ale taky Tvůj a v tom já nedokážu žít.





Nedávno jsem seděly se Špagetkou na schodech ve městě se sklenkou vána a probíraly chlapy. Přítomný, minulý a tak. Bavily jsme se taky o Ypsilonovi, kterak měl ty svoje všelijaký úlety a Špaget povídá, že nechápe, jak jsem s ním vlastně mohla být... to asi nechápe nikdo z mýho okolí.
Jenže já vím, že jsem ho potkala v období vyhranění, kdy jsem se léčila a on mi dodával obrovským způsobem svobodu být divná bez otázek. V tom mi on pomohl jako nikdo jinej, ať už se to později vyvinulo jakkoliv.
Možná proto na něj chvílema vzpomínám, protože se potřebuju zase nějak zpodivnit a nevysvětlovat to nikomu.