Září 2017

Krachy, strachy a tak

26. září 2017 v 11:41 Životní smetiště
Zase mi ty cizí životy připadají strašně zajímavý, krásný a naplněný. A ten můj? Spí můj život?
Nebo je můj život už mrtvej? A navždycky budu jen kus slizu, co se převaluje po náhodných událostech. Když se pak náhodou k někomu přilepí, zanechá po sobě jen lepivej povlak.

Začal podzim. Kaštanů už jsou všude mraky a já je můžu ukazovat muminovi, kterej je buď jí a nebo zahazuje.
Začala jsem chodit do školy.
Nejvíc sluníčkářskej obor plnej lidí, co chtejí zachránit svět. Sociální pedagogika forever. První obor, kterej vychází z mý životní náplně. Volnočasovej sociální sluníčkář Zuz. Už při první přednášce jsem zatlačovala slzy dojetí z toho, jak si připadám na správným místě. Už jsem něco takovýho dlouho nezažila.
Jsem kráva, když se dojímám nad školou? Nad tím, jak můžete mluvit o respektu, hodnotách a přijetí na akademické půdě a nikdo se vám nesměje?
Táta mi jen opakuje, že nic nevydělám a ať nejsem praštěná ekobioslunce kráva.
Mucha se zajímala pouze o to, jestli má moje syrská spolužačka na hlavě šátek... má... všechno asi špatně.


Do toho se ve mně stále mísí pocity zoufalství a lásky. Mám opravdu dost hlubokýho citu vůči Lukovi. A možná i právě proto jsem schopná se s ním rozejít. Protože dokud nebude aktivně řešit svoje niterní záseky, nemůžu s někým takovým setrvávat.
Zní to jako bych byla dokonale vyrovnaná bytost a druhý soudím. Ale přes všechny vlastní sračky cítím velkou zodpovědnost za svůj duševní stav a vím, že jsem se dokázala léčit především sama. Že jsem vyřešila věci, kteří jiní lidi ani řešit nechtějí. Nejsem na konci cesty, ale nehodlám se dívat na to, jak někdo ignoruje sám sebe a nežije. To mi prostě k setrvání ve vztahu nestačí.
Dlouho jsem si myslela, že jsem hlavně citovej člověk, že láska hory přenáší a že když je někdo můj milej, tak to mi stačí navždy. A hle! Ono hovno...

Přes tyhle nepříjemnosti a velkou samotu, ve které se brzo začnu utápět, začal podzim, cpu si kaštany do kapes, když je mumin nechce a cítím vděk za všechno, co se mi děje.





Sračičičičičičky

6. září 2017 v 22:45 Životní smetiště
Mám velkou touhu pročíst si starý články Fall, protože jsem tam nacházela hodně důležitých věcí a připadám si dost zaseknutě v čase.
Když se na sebe dívám, nevím, jestli je to nějakej pokrok. Jestli jsem jiná, zdravější, vyrovnanější.
Mizí to přece postupně... PPP...
Porucha příjmu potravy.
Porucha příjmu.
Porucha.
Jsem asi už jen v poruše, ale nevím to jistě.
Poplácávám se po rameni, jak jsem zdravá a jaký mám sebevědomý. Nosím mezi lidma červenou rtěnku a krátký vlasy si pohazuju tam a zpátky. Nosím tílka a krátký kraťásky. Nemaskuju hystericky pupínky v obličeji a vůbec tak nějak. Neřeším.
No a co teprv jídlo. Jím tak vyrovnaně, že jsem dokonce schopna i nechat si zakručet v břiše a nešílet, že umřu hlady nebo že se mi zpomalí metabolismus nebo si taky dám dortík večer, tse, to už jsou zcela běžný jevy... och, jak jsem dokonale normální...
Je to divnej druh demonstrace. Předvádím svou dokonalou normálnst, svoje zdravý a trapně průměrný já a ostatní jsou s tím v pohodě. Asi chci, aby se na mě nikdo netvářil, že jako mám nějakej problém. Jsem přece silná žena, matka pluku, superwumn, která už ve svým životě nemá místo pro nějaký depresivní zkraty, úzkosti nebo nedejbože i náznaky sebepoškozování či podivný ujetosti.

Seru na sebe.
To je ten problém.
Seru sama na sebe.

Ignoruju svoje zdraví, svoje touhy a potřeby. Musela bych se zase nějak vyhranit vůči okolí a řesit se, abych se nebojkotovala a to mi nikdy nebylo úplně příjemný. Lidi pak čumí, ptají se a mně se strašně nechce odpovídat a odvracet ty čumící ksichty.

Seru na sebe.
To je ten problém. Můj problém. Ale taky Tvůj a v tom já nedokážu žít.





Nedávno jsem seděly se Špagetkou na schodech ve městě se sklenkou vána a probíraly chlapy. Přítomný, minulý a tak. Bavily jsme se taky o Ypsilonovi, kterak měl ty svoje všelijaký úlety a Špaget povídá, že nechápe, jak jsem s ním vlastně mohla být... to asi nechápe nikdo z mýho okolí.
Jenže já vím, že jsem ho potkala v období vyhranění, kdy jsem se léčila a on mi dodával obrovským způsobem svobodu být divná bez otázek. V tom mi on pomohl jako nikdo jinej, ať už se to později vyvinulo jakkoliv.
Možná proto na něj chvílema vzpomínám, protože se potřebuju zase nějak zpodivnit a nevysvětlovat to nikomu.