Mihotala jsem se asi týden bez většího záměru.
Nebo možná... uvolnit se a vědět... co dělat správně a co nedělat vůbec.
Bolí to.
Venku je dost teplo a hezky, dává mi zabrat ten kýčovitej milovanej podzim.
Bolí to.
A zase si brečím do dlaně
jak je to možný
že to člověku vždycky dojde až v samým nevratným konci.
Mít sex a milovat se - v tom je dost významů
Chtěla bych všechny ty významný stopy vydrhnout z kůže rejžákem
Protože to bolí.
Všechno mi dává zajímavý facky.
Opravdu jsem si myslela, že láska může všechno?
Fakt jsem si myslela, že jak jednou najdu břeh a zakotvím, budu zachráněná?
Fakt se může stát, že někdy ve svým životě budu natolik vyčerpaná, že hladovka bude mít za následek hubnutí a představa hlubšího vztahu s chlapem mě bude strašit?
Všechno se děje asi jak má.
A bolí mě to
A děsí mě to
A nemůžu to už měnit
(A Ed Sheeran mi byl vždycky proti srsti...)
Zuz, drž se. Je to těžký. Mám tě ráda. A já se taky držim. Objimam.