Listopad 2017

Kdy jindy mám na cestu se vypravit...

Čtvrtek v 0:21 Životní smetiště
Sama jsem se dostala do situace, kdy každým svým krokem někomu asi dost ublížím. Respektive už jsem ublížila.
A já se obávám, že nějakej další krok brzo zase udělám, protože to lehký šimrání vůbec nemůže unést tu tvrdou realitu, ve který jsem každej den.

Opravdu potřebuju dát sama sebe do kupy, abych pak nemusela plakat před muminem, abych nemusela nahlas zpívat Radůziny texty, jen aby se mi sakra udělalo trošilinku líp. Jen abych zvládla vůbec neomdlít z panický úzkosti.
Mám obrovskej respekt k lidem, co prožívali velký duševní bolesti a měli se u toho starat o děti.
Tiše vzpomínám na ty "krásný" časy, kdy jsem si mohla dopřát luxus - celej den proležet v posteli a být mimo. Teď to jde jen chvíli a čím víc se ta chvíle krátí, tím větší na mě jde úzkost z toho, že fakt nevím, co budu dělat.
Dneska jsem to ustála fakt z vyždímaných zbytků vůle a bojím se příštích smutének...

V noci jsem si vyslechla asi neotřesnější výlevy ze strany Luka, který bolely, rozmrzovaly, útočily, nadávaly, obviňovaly a mstily se... celý je to vlastně o tom, ustát následky svýho rozhodnutí. A ustát to bez berliček v podobě chlastu a vypisování Antonínovi.
Zatím to moc nešlo, ale v momentě, kdy mi Antonín velice kostrbatě přiznal, že mě má rád (a já si byla plně vědoma toho, že takový věci obecně spíš nesděluje), chtělo se mi doběhnout za mým x let starým Já a nafackovat mu, že se bojí, jak bude nechtěný... houby, Zuz, i v těch největších zvratech přiměješ někoho, aby se zamiloval... a skoro to neovlivníš, protože to prostě bude v logický návaznosti na tvoje srovnaný sebehodnocení...
Luk na mě kydal dost ostrý věci a já to snáším. Protože někde v hloubi vím, že on to celý vlastně chápe. Jenže jsme každej vyrostl trochu jiným směrem.
Zásadní bylo zjištění, že zatímco Luk opakoval mantru o odpoutání a nebytí závislým, já zjistila, že závislá nejsem. A opět jsem chtěla běžet za starým Já a obejmout ho a říct, ať se nebojí, že jednou přestane fetovat svoje "lásky" a bude je pouze milovat.
Stále vidím velkou paralelu mezi mým tragickým koncem s M. a tím, jak to teď končí pro Luka.
Jasně. S M. jsme neměli dítě, ani tříletej intenzivní vztah. Ale já na něm byla navázaná a taky jsem byla neskutečně odosbněná a v prdeli sama se sebou, že i kdyby tehdy M. chtěl, nemohl by vedle mě existovat bez pocitu bezmoci. Stejně tak jako já jsem nemohla žít v bezmoci vedle zatupenýho Luka. Hodně toho pochopil, ale jeho cesta bude ještě dlouhá, stejně jako byla tehdy ta moje. Od M. zhruba tak sem, kde dokážu mít ráda samu sebe.


Potřebuju jít spát, takže končím.
A před spaním se vnitřně obejmu a budu se zítra snažit být na sebe zase o kousek hodnější.


Rolling over

13. listopadu 2017 v 23:43 Životní smetiště
Jak opustit člověka, kterýho milujete? Nevím. Jde to špatně.

A tomuhle člověku je věnovanej tenhle zápisek ze školního sešitu...

"Snažím se přesvědčit samu sebe, že jsme jen dva lidi, co se rozešli a je to hotový. Že jsi otec mýho syna, že jsi člověk, se kterým jsem byla plynulý kus života, že jsi prostě jen Luk.
Když se podívám do skříně, mám chuť vyházet všechny tvoje věci z okna nebo je jakkoliv odstranit... hlavně, ať už tu nejsou...
Místo toho si je vezmu mezi prsty a vidím všechny ty chvíle, který jsou chycený ve vláknech.
A vidím zcela jasně, že jestli je na světě důležitej člověk, jsi to ty.
Možná se tomu nedá věřit.
Přesto vidím, že jsi člověk, se kterým jsem si hodiny povídala po večerech u ranních káv. S tebou jsem se držela za ruku a vařila snídaně. Tobě jsem brečela na rameni a nechal jsi mě mluvit, i když jsi moc nechápal, o čem je řeč. Tebe jsem nechala dotýkat se mě úplně jinak než lidi předtím. Smáli jsme se a plakali svorně a taky každej zvlášť a bylo to v pořádku. U tebe jsem cítila bezpečí, pochopení a bezpodmínečné přijetí. Společně jsme se snažili plnit naivní sny a představy. Spolu jsme se učili.
Držel jsi mě za ruku při každé smuténce, při ranních nevolnostech i porodních bolestech. Drželi jsme v klíně společně toho malinkýho tvora, kterýho jsme přivedli z čisté lásky a to není vůbec samozřejmost. Prožil jsi moje nálady, strachy, osobní zkraty. Viděl jsi moje oteklý oči, nemytý vlasy i střie na břiše. A nikdy jsi mě neodmítal.
Tohle všechno vím a cítím a nemůžu ti už říkat, že tě miluju, i když je to celýmu vesmíru jasný.
Tak mě, prosím, nech jít... nech mě vyhodit tvoje oblečení z mé skříně, nech mě se nedotýkat, nech mě se nadechnout okouzlení někým jiným, nech mě postarat se o sebe aspoň trochu."



Bleh klapka třistapadesátjedna

7. listopadu 2017 v 12:14 Životní smetiště
Je mi zas na blití...

Je mi opakovaně několik let blivno z toho, jak se životní štěstí pozná podle toho, jak je doma uklizeno nebo jak dlouho dokážu venčit psa.
Opětovně podstupuju kvalitní masáž na téma, co kdybych doma pomohla a ukázala, že se snažím. Co kdybych se chovala líp, co kdybych se tvářila veseleji, co kdybych ulehčila Muše a vůbec tak nějak všem.
Potom matně vzpomínám, kdy naposled v mých sračkách někdo doma ulehčoval mně. No... mockrát to nebylo.

Po těch letech moc neočekávám, že by něko byl schopen chápat nebo se aspoň snažil pochopit mou labilitu. Je to tožit moc abstraktní, neuchopitelné, hloupé a prostě proč pořád otravuju s takovýma zbytečnostma, když je potřeba vysát a umýt nádobí.
Nebudu ani komentovat to, že mě mnohdy jenom vstát z postele stálo neuvěřitelnou spoustu síly. Tyhle stavy už moc nemívám, ale v momentální životní situaci mi je sakra do prdele zle a snažím se až až. Snažím se vstát a být matkou svýmu dítěti, i když to rozhodně není dokonalý. Ani podle Muchy ani podle mě. Vím to, ale taky vím, že jedu na aktuální možný maximum.

Pro lidi, co niterný problémy neřeší a nechtějí je vidět, jsem prostě jenom líná kráva, která se chová jak puberťák, pořád fňuká a nestárá se o nic a o nikoho. Ostatně za tu svou životní situaci si můžu sama, že jo. O tom žádná.
A tím pádem nemám právo na to, být z toho v prdeli. Navíc to na mě není dost okatě poznat, dokud si neřežu žíly, tak jsem prostě v pohodě. Tak.
Já sama vím, že na to právo mám. Vím, že je v pořádku, že funguju takhle polovičatě, protože je to potřeba k dalšímu posunu. A strašně bojuju s tím, že abych byla brána jako vyrovnaná jednotka, musí být doma hlavně naklizeno. Nic víc nic míň.
Sestra po dlouhé době přišla. Říkala jsem si, že je to super, že můžeme pokecat, že ji třeba bude zajímat, jak se věci mají. Ale trvalo to jen chvilku. Hned v zápětí přišla agitka za Muchu a že bych jí tady teda měla pomáhat........................fuuu
Pak se všichni hrozně diví, že si o niterných sračkách nejlíp popovídám s Panem Otcem. Ten se totiž ptá na ty podělaný city, nechápe to, ale poslouchá a nehustí do mě prostě NIC.


Vlastně možná ani nemám potřebu, aby mě tady někdo chápat. Chci jen aspoň někdy zažít takovej ten kousek respektu vůči oznámení "nemám se dobře" a akceptování.
Na všechno co řeknu nebo udělám slyším od Muchy typický "No dobře, nic neříkám, ale vážně si myslím, že bys měla/není vhodný/whatever..."
Takže vypínám uši a utlumuju svoje reakce, abych nemusela být moc hnusná.


Luk si ode mě nechal ostříhat poslední dready, který byly dost symbolický, protože pletením těch dreadů začal někde v Modráči a v jednom ještě horším nonstopu náš vztah. Potřeboval si prožít nějakej rituální konec a zároveň začátek. Takže potom zašel ke kadeřníkovi a podle mého očekávání se nechal ostříhat tak, jak nechtěl. Hipsterský účes forever.
Sluší mu to zase o kousek jinak a víc a já se snažím ho v noci příliš nehladit ve vlasech, protože to je pravděpodobně dost nevhodný a dost to v tom novým sestřihu a životě bolí.














Rodinný nepochopení vidím jako jednu ze zásadních věcí mýho "posranýho" života a potřebuju to řešit než se to začne projektovat i do Matouše.

Prvního listopadu...

2. listopadu 2017 v 12:31 Bez logiky věci
Dělám, jak to aktuálně cítím.
Možná je to dobře a možná špatně. Lidi okolo mě na to mají jasně daný názory a ví to líp než já. Takže asi tak.
Luk dostal velkej životní kopanec a navštěvuje terapetua. Přemýšlí, hodnotí, sebereflektuje... dělá všechno to, co jsem chtěla poslední dva roky. Ale je to dobře a jsem za něj ráda.
Já dostala kopanec do svých životních ideálů. Nebo ne? Nechtěla jsem náhodou být studující matkou samoživitelkou bydlící u mámy? Ne? Ne...

A mám takový tušení, že krom psychiky, která je na tom teď trochu líp, budu muset dostat kopanec ještě formou nějaké fyzické nemoci. Protože to co se mi děje s tělem není dobrý, moje životospráva je opravdu hodně tragická a přesto nedělám nic proto, aby se stav lepšil.
Čekám, kdy mi někde najdou nádor nebo tak.
A najdou ho pozdě, protože nechodím k doktorům ani na prevence.
Píšu to z legrace, ale ty nějaký problémy v těle jsou a projevou se dost na to, abych se nad sebou zamyslela a vybrala si taky někdy z možností "pohodlí" a "úcta k tělu" tu druhou. I když "pohodlí" je taky velice nepřesný výraz. Není nic pohodlnýho na tom škrábat se všude do úmoru, z vlasů si tahat mokvavý strupy a nepociťovat hlad, žízeň a únavu, přestože by to tělo mělo naznačovat.

S Lukem se snažíme komunikovat. Ale má to takovej cyklickej průběh. Chvíli se bavíme/píšeme si konstruktivně a je to dobrý. Potom Luk upadne zase do větší depky a komunikace bolí. Následně dojde ke smíru, ale vidím se s Tondou a Luk raděj zmlkne a nejlépe uteče.
Pak zase nanovo.
Viděla jsem film Sing street, kterej mě přes svou komediálnost totálně rozsekal poselstvím na konci. Nejde to ani přenést, ale tlouklo to hodně do bodu "ničím svou vlastní rodinu a Matouš to všechno ponese v sobě". Au. Au. Auauau...

Všichni se mě pořád ptají, proč to dělám a co mám v plánu... a já neumím skoro nic odpovědět.