Bleh klapka třistapadesátjedna

7. listopadu 2017 v 12:14 |  Životní smetiště
Je mi zas na blití...

Je mi opakovaně několik let blivno z toho, jak se životní štěstí pozná podle toho, jak je doma uklizeno nebo jak dlouho dokážu venčit psa.
Opětovně podstupuju kvalitní masáž na téma, co kdybych doma pomohla a ukázala, že se snažím. Co kdybych se chovala líp, co kdybych se tvářila veseleji, co kdybych ulehčila Muše a vůbec tak nějak všem.
Potom matně vzpomínám, kdy naposled v mých sračkách někdo doma ulehčoval mně. No... mockrát to nebylo.

Po těch letech moc neočekávám, že by něko byl schopen chápat nebo se aspoň snažil pochopit mou labilitu. Je to tožit moc abstraktní, neuchopitelné, hloupé a prostě proč pořád otravuju s takovýma zbytečnostma, když je potřeba vysát a umýt nádobí.
Nebudu ani komentovat to, že mě mnohdy jenom vstát z postele stálo neuvěřitelnou spoustu síly. Tyhle stavy už moc nemívám, ale v momentální životní situaci mi je sakra do prdele zle a snažím se až až. Snažím se vstát a být matkou svýmu dítěti, i když to rozhodně není dokonalý. Ani podle Muchy ani podle mě. Vím to, ale taky vím, že jedu na aktuální možný maximum.

Pro lidi, co niterný problémy neřeší a nechtějí je vidět, jsem prostě jenom líná kráva, která se chová jak puberťák, pořád fňuká a nestárá se o nic a o nikoho. Ostatně za tu svou životní situaci si můžu sama, že jo. O tom žádná.
A tím pádem nemám právo na to, být z toho v prdeli. Navíc to na mě není dost okatě poznat, dokud si neřežu žíly, tak jsem prostě v pohodě. Tak.
Já sama vím, že na to právo mám. Vím, že je v pořádku, že funguju takhle polovičatě, protože je to potřeba k dalšímu posunu. A strašně bojuju s tím, že abych byla brána jako vyrovnaná jednotka, musí být doma hlavně naklizeno. Nic víc nic míň.
Sestra po dlouhé době přišla. Říkala jsem si, že je to super, že můžeme pokecat, že ji třeba bude zajímat, jak se věci mají. Ale trvalo to jen chvilku. Hned v zápětí přišla agitka za Muchu a že bych jí tady teda měla pomáhat........................fuuu
Pak se všichni hrozně diví, že si o niterných sračkách nejlíp popovídám s Panem Otcem. Ten se totiž ptá na ty podělaný city, nechápe to, ale poslouchá a nehustí do mě prostě NIC.


Vlastně možná ani nemám potřebu, aby mě tady někdo chápat. Chci jen aspoň někdy zažít takovej ten kousek respektu vůči oznámení "nemám se dobře" a akceptování.
Na všechno co řeknu nebo udělám slyším od Muchy typický "No dobře, nic neříkám, ale vážně si myslím, že bys měla/není vhodný/whatever..."
Takže vypínám uši a utlumuju svoje reakce, abych nemusela být moc hnusná.


Luk si ode mě nechal ostříhat poslední dready, který byly dost symbolický, protože pletením těch dreadů začal někde v Modráči a v jednom ještě horším nonstopu náš vztah. Potřeboval si prožít nějakej rituální konec a zároveň začátek. Takže potom zašel ke kadeřníkovi a podle mého očekávání se nechal ostříhat tak, jak nechtěl. Hipsterský účes forever.
Sluší mu to zase o kousek jinak a víc a já se snažím ho v noci příliš nehladit ve vlasech, protože to je pravděpodobně dost nevhodný a dost to v tom novým sestřihu a životě bolí.














Rodinný nepochopení vidím jako jednu ze zásadních věcí mýho "posranýho" života a potřebuju to řešit než se to začne projektovat i do Matouše.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.