Kdy jindy mám na cestu se vypravit...

23. listopadu 2017 v 0:21 |  Životní smetiště
Sama jsem se dostala do situace, kdy každým svým krokem někomu asi dost ublížím. Respektive už jsem ublížila.
A já se obávám, že nějakej další krok brzo zase udělám, protože to lehký šimrání vůbec nemůže unést tu tvrdou realitu, ve který jsem každej den.

Opravdu potřebuju dát sama sebe do kupy, abych pak nemusela plakat před muminem, abych nemusela nahlas zpívat Radůziny texty, jen aby se mi sakra udělalo trošilinku líp. Jen abych zvládla vůbec neomdlít z panický úzkosti.
Mám obrovskej respekt k lidem, co prožívali velký duševní bolesti a měli se u toho starat o děti.
Tiše vzpomínám na ty "krásný" časy, kdy jsem si mohla dopřát luxus - celej den proležet v posteli a být mimo. Teď to jde jen chvíli a čím víc se ta chvíle krátí, tím větší na mě jde úzkost z toho, že fakt nevím, co budu dělat.
Dneska jsem to ustála fakt z vyždímaných zbytků vůle a bojím se příštích smutének...

V noci jsem si vyslechla asi neotřesnější výlevy ze strany Luka, který bolely, rozmrzovaly, útočily, nadávaly, obviňovaly a mstily se... celý je to vlastně o tom, ustát následky svýho rozhodnutí. A ustát to bez berliček v podobě chlastu a vypisování Antonínovi.
Zatím to moc nešlo, ale v momentě, kdy mi Antonín velice kostrbatě přiznal, že mě má rád (a já si byla plně vědoma toho, že takový věci obecně spíš nesděluje), chtělo se mi doběhnout za mým x let starým Já a nafackovat mu, že se bojí, jak bude nechtěný... houby, Zuz, i v těch největších zvratech přiměješ někoho, aby se zamiloval... a skoro to neovlivníš, protože to prostě bude v logický návaznosti na tvoje srovnaný sebehodnocení...
Luk na mě kydal dost ostrý věci a já to snáším. Protože někde v hloubi vím, že on to celý vlastně chápe. Jenže jsme každej vyrostl trochu jiným směrem.
Zásadní bylo zjištění, že zatímco Luk opakoval mantru o odpoutání a nebytí závislým, já zjistila, že závislá nejsem. A opět jsem chtěla běžet za starým Já a obejmout ho a říct, ať se nebojí, že jednou přestane fetovat svoje "lásky" a bude je pouze milovat.
Stále vidím velkou paralelu mezi mým tragickým koncem s M. a tím, jak to teď končí pro Luka.
Jasně. S M. jsme neměli dítě, ani tříletej intenzivní vztah. Ale já na něm byla navázaná a taky jsem byla neskutečně odosbněná a v prdeli sama se sebou, že i kdyby tehdy M. chtěl, nemohl by vedle mě existovat bez pocitu bezmoci. Stejně tak jako já jsem nemohla žít v bezmoci vedle zatupenýho Luka. Hodně toho pochopil, ale jeho cesta bude ještě dlouhá, stejně jako byla tehdy ta moje. Od M. zhruba tak sem, kde dokážu mít ráda samu sebe.


Potřebuju jít spát, takže končím.
A před spaním se vnitřně obejmu a budu se zítra snažit být na sebe zase o kousek hodnější.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.