Prosinec 2017

Myšlenkový střípečky

29. prosince 2017 v 2:03 Bez logiky věci
Někdy mě napadne kouknout se na stránky lesní školky, kde jsem málempracovala... nelituju toho, že to s šéfkou nedopadlo úplně dobře, ale když vidím ty fotky, jsem plná nostalgie, jak jsou ty děti už velký a krásný a nepochybně úžasný.
Hned mám chuť dát si jeden letní den tichýho umývání nádobí, zatímco děti vedle chrupkaj a všude je klid...než se to zase rozběhne na plný hlučný obrátky. Achjo.

Dneska jsem zjistila, že je mumin opravdu úžasný stvoření a že myslím, že s ním nenakládám úplně špatně. Že jako nejsem úplně nejhorší matka. Spoustu věcí se učím, ale taky chci spoustu věcí ještě umět a vědět, že to dělám opravdu jak nejlíp umím.


Ráno jsem jako první věc zjistila, že mě někdo na gesichtknize nahlásil, že jako neexistuju. Byla jsem nazlobená za to, že si tam musím dát reálný jméno a ne mou dieschlechtezuz, která mi pasuje nějak líp. Říkala jsem si, komu to stojí za námahu hlásit mě v noci. Všimla jsem si toho kvůli smsce od Antonína... jestli se něco stalo, že jsem zmizla z fb... pak jsem si vzpomněla, jak jsem si xkrát na nějakou dobu fb zrušila a nikomu jsem nechyběla.


Je hrozně hezkej pocit, když si najednou bezohledově ujasníte, jak to v sobě máte. Takže už mám dost jasno v tom, s kým chci a nechci být, že s nikým vlastně nechci být a tak. O dost hnusnější pocit byl, když jsem zjistila, že ta pitomá ženská, co napsala Jíst, meditovat, milovat to chápala úplně stejně, ale měla sakrakruci štěstí, že si mohla jen tak odjet a flákat se. Takový lidi nenávidím.


Poprvý se opravdu upřímně těším na výlet mimo lidi ven, kde budu i s Matoušem. Zatím jsem z toho byla vždycky spíš ve stresu, že jako to bude moc náročný a že si od něj chci dát pauzu, což ze mě oficiálně dělá sobeckou matku krávu. Ale časy se mění a teď se fakt těším, jak spolu budem ťapat v bahně (ve sněhu asi v představách) a budu ho hladit po zádech až bude ta přelomová půlnoc.


Už asi pětkrát jsem odložila aktualizaci počítače a tak si říkám, kolikrát jsem takhle úspěšně odložila aktualizaci sebe samotné...

Bolístky

1. prosince 2017 v 13:54 Životní smetiště
Jsem relativně v hajzlu... jakože mi odumírá tělo i trochu hlava, jedu jen ty nejnutnější věci (kterých se teda nakupilo) a snažím se vymyslet model vlastní balancu, abych se nezhroutila úplně.

S Lukem jsme se definitivně separovali, aby nám kontakt netrhal srdce. Luk je u svých rodičů a byl u nich i dvě noci s Matoušem, když ho měl na starost. Takže fungujeme ryze prakticky, předáme si dítě, sem tam se na něčem domluvíme a jinak se jen zkrkoušeně tváříme. Když se sem tam nad něčím společně zasmějeme, bouchla bych nějraděj šáňo.
Je to bolestivý a samozřejmě to ve mně rozeznívá úvahy o tom, jestli to takhle má nebo nemá být a jestli to všechno byly správný kroky.
S Antonínem se vidíme ak jendou týdně intenzivně, protože času většinou není mnoho a já si v tom čase chci třeba i dobře pospat nebo jen tak koukat a nerušeně být. Což se dává dohromady těžko, když Antonín chce v zamilovnaý euforii pořád něco dělat nebo prostě být se mnou. Ale zase mu to nelze vyčítat. Vidíme se málo na to, aby to byly jen takový chvilky, kdy sedíme vedle sebe a jedeme si svoje. Je krásný, když společně třeba jíme, protože Antonín narozdíl ode mě třeba běžně pro sebe vaří a užívá si to. Stejně tak jako mi rád ráno uvaří kafe a ohřeje do něj mlíko a nechá mě si to jen tak vychutnat. To jsou dobr chvíle. Ale přesto je to náročný. Už jsem zapomněla jaký jsou tyhlety přespávací nomádský začátky vztahu, kdy se liid snaží vytřískat ze společnýho času maximum a nanedbávají svoje osobní potřeby a fyzický limity. Takhle se pak snadno stane, že se zapomente najíst a napít skoro celej den, protože tím nechcete ztrácet čas nebo vás to ani nenapadne.
A pak dopadnete jaká já s Antonínem večer, který měl být poklidný a skončili jsme na pivu s tím, že si dáme dvě a půjdem. Já si dala dvě... šestnáctky... několik cigaret... za celej den dva chleby se sýrem, kafe a půllitra vody... a hrozně jsem se divila, že se mi chce strašně zvracet a nemám ani co, že mám ruce jako hadr protože železo a tlak a že tohle takhle dál nepůjde.
Vzpomněla jsem si na věci, který jsem dělala na začátku vztahu s Lukem a bylo to podobný. A hned mě napadlo, jestli vážně chci zase začínat nanovo, zase utlumovat zamilovaný křeče a prosazovat osobní potřeby a zvyklosti v čase s chlapem, když už jsem tohle všechno měla dobře vybudovaný s Lukem a dělalo mi to klid na duši...
Pak jsem se viděla s Lukem při předání Matouše, měl hrozně naspěch, protože se na mě nevydrží příliš dlouho ani dívat, ani trávit čas v jedné místnosti... když jsem se ho ptala, na co třeba myslí, řekl, že myslí na to, jak si musí najít partnerku na sex, ne aby se mi mstil, ale protože má takovou potřebu...
Tak jo. Však já to chápu.
A bylo dobře, že to řekl, protože mit o zabilo tu provinilě citovou myšlenku na možný přehodnocení situace. Že přece Luk a já a že tohle a tamto...fňuk, fňuk... ale je to na hovno. Žádnej Luk a já v tuhle chvíli rozhodně není.

Auauau.

Vždycky když jsem hopsala mězi více chlapama emočně, představovala jsem si je stát vedle sebe, jak se na mě oba dívají a nabízí mi, že s nimi můžu teď odejít a nebo už se nikdy neuvidíme. V takové představě jsem měla vždycky jasno, komu skočit do náruče. Ale teď? Mám si vybrat mezi dlouhodobým vztahem, ve kterým už vím, co mi může nabídnout dál a co nikdy nepůjde a vztahem novým, kde se jeví hrozně velkej potenciál do budoucna, ale není položenej na reálné zkušenosti jako ve vztahu dlouhodobým, takže se v budoucnu může taky všechno pokazit.
Možná bych se na to měla podívat čistě racionálně, dát si pro a proti a srovnat, co mi Luk i Antonín nabízí.
Luka velice dobře znám a on zná mě a stále mě miluje. Máme spolu syna, kterýho oba milujeme a většinu životních vizí máme stejných.
Antonína moc dobře neznám, ale rozhodně má už prožité a srovnané ty věci, který si Luk teprve začíná řešit. Má taky hodně racionální protikladnou povahu oproti mě i Lukovi, což nese mnoho pozitiv.
Jde to sakra takhle vážně rozhodovat? Blbost.

V neposlední řadě myslím na Matouše a na další dítě, který jsem kdy v životě chtěla. A ať už budu s kýmkoliv, nějaký vidiny mimča v dohledných letech jsou marný. Což je asi fajn, měla bych už mít trochu rozum v hrsti, že jo.
Stejně to bolí, když se během dvou týdnů na fb ukázalo 12!! narozených miminek poobně starých známých a kamarádů (některý už jsou druhorozený v krátkým sledu po prvním dítku). Tak koukám na ty miminka, na Matouše, jak je úžasnej a že se mi pořád nedaří dělat mu lepší dětství.... je toho moc, co bych si v životě potřebovala uklidnit, ujasnit a nechat být.