Leden 2018

O přípravě...

29. ledna 2018 v 23:52 Bez logiky věci
Kdybych se uměla dopředu připravovat na cokoliv v životě... bylo by to přínosný pro všechny okolo i pro mě.
Bože, jak bych se chtěla umět připravovat opravdu dopředu...

S oblibou tvrdím, že jsem v učení nejvýkonnější těsně před testem/deadlinem. Jo, to je velký zjištění po letech, kdy jsem se nutila do učení ve velkým předstihu a málem mě z toho kleplo. S učením to ještě jde. Špatný je, že s ničím jiným to v předstihu taky neumím. Nedokážu hledět dál do budoucna, kde by se nějaká moje činnost z tohoto okamžiku měla promítnout. Proto si teď prostě nedám cviky na břicho, protože v nejbližší době se nikde svlíkat nebudu a aktuální to bude s příchodem vedra, kdy si samozřejmě začnu nadávat, proč jsem už v tom lednu necvičila. Není to úplně ideální vlastnost, ale zároveň je to určitě vlastnost tvárná.
Jsou ale situace, kdy se přistihnu, že ten přesah do budoucna v hlavě vidím a velice minimalisticky mě to motivuje. Třeba o Vánocích, když mi přišlo první hodnocení ze superskvělýho studia, který mě baví... bylo to F za esej (!)... F... za v podstatě slohovou práci, ve kterých jsem byla vždycky hvězda. V tu chvíli jsem propadla hysterii a panické úzkosti, že na vysokou školu prostě nemám už ani jednu mozkovou buňku, všechny jsem je vykojila a zničila intelektuální pasivitou. Pak mi v hlavě začaly poklidně skákat ty výhody titulu a možnosti uplatnění a tak. A jedu dál.
Stejně tak už velice aktivně (skoro asi tak každej večer, když je rozumnější učit se) dělám plány na čas muminovy předškolní docházky, protože to prostě nechci nechat jen tak, nechci to pasivně posrat. Zvažuju všechny možný místa, scénáře, možnosti, opět musím teď dělat nějaký kroky k tomu, aby to za dva roky nějak mohlo možná být.
V zásadních věcech to teda asi funguje a připravuju se dopředu.


V citových záležitostech se naopak nepřipravuju záměrně, protože to nejde.
Shodou okolností se mi v poslední době dostalo pod ruku dost článků a kapitol o různých karmických věcech/vztazích a zrcadlení ve vztazích. Dává mi to teď ohromnej smysl a taky to podňecuje mou pokoru vůči "bohu".
Teprve "před chvílí" se mi zbouraly daný představy o tom, jak se věci mají a jak se budou mít dál a teprve teď můžu hledat, co mi zrcadlil a zrcadlí vztah s Lukem. Luk to má střídavě nahoru a dolů a já jsem hrozně šťastná, když si spolu dokážeme pěkně povídat o dobrých věcech. Já se snažím nedávat mu žádný negativní emoce, protože až moc dobře vím, jak se může cítit a jaký on měl vzorce a zajetý představy.
Taky nevím, co se mi karma snaží říct tím, že mi zničehonic vyzná lásku Antonín, který vlastně doteď žil ve své racionální bublině, která ho chránila před hodně nepříjemnýma reáliema jeho života. Jako bych mu zase otevřela dveře do zahrady, který si sám zabednil. Neměla jsem to ale v plánu a stále se bavíme o velice volným pojetí vztahu, necítíme k sobě žádnou závislost ani očekávání a já jsem velice přibržděná, protože už nechci pouštět ty svoje zajetý vzorce do dalšího chlapa. V podstatě si to opravdu jen pěkně užívám. Užívám si i to, že třeba často nepotřebuju být s ním, i když na sebe máme jen velice málo času. Ze všeho toho jasně prosakuje silnej cit, kterej se patrně ukáže v pravé podobě až bude ta správná chvíle.
V pozadí toho totiž stále funguje nějaká bolest za Luka, jeho bolest, kterou já cítím a prožívám v každé chvíli s Antonínem.

Přesto se cítím... šťastně... sebejistě...

Všimla jsem si, že když mám nějakou palčivou otázku nerozhodnosti v hlavě, pořád zkoumám, přemýšlím, převaluju to ze strany na stranu. Potom to ze zoufalosti na chvíli vypnu a v zápětí najdu řešení nebo dobrou alternativu.
V některých otázkách to ale má zjevně trvat delší dobu, protože je hodně co převalovat v myšlenkách a citech.
Často se teď modlím.
A mám velice konkrétní a jasný přání a poděkování.


Kroky

8. ledna 2018 v 13:03 Bez logiky věci
Minulý rok byl hrozně naplněný. Tím pozitivním, negativním i neutrálním.
Když si uvědomím, kolik se toho stalo, ani se mi nechce věřit, že to byl jen jeden rok.

Odstavila jsem mumina od prsu. Proběhlo to ze dne na den bez pláče s jedním tvrdým prsem. Smutek jsme si vynahrazovali (a doteď vynahrazujeme) společným spánkem v jedné posteli, namačkaní v objetí a Matouš místo prsu mačká mou ruku. Ačkoliv jsem to neplánovala tak brzo, bylo to pro mě úlevné, protože mumin začal spát celou noc a já přestala být neurotická z nevyspání.

Mumin začal chodit. Prvně nesměle a brzy tak směle, že veškeré moje chvíle odložení někam do sedátka zmizely a já začala být opět neurotická z nedostatku volnýho času bez hlídání bytu před demolicí běhajícím muminem.

Zdárně jsem udělala svou druhou maturitu - tentokrát v pedagogickým zaměření a dostala se na vysokou školu.

Zvládla jsem s muminem několik výjezdů přes noc někam mimo, čehož jsem se od začátku jeho pohyblivosti hrozně bála.
Začalo to letním táborem, kde mumin spal sám ve vzdálené chatce za burácející bouřky, zatímco já popíjela rum ku příležitosti svých narozenin, s velice slabým signálem chůviček. Dále to byla rodinná párty, kde mumin nic nerozbil a zakonečeno to bylo Silvestrem na chalupě s Antonínem a Mikem, což byl vůbec nejtěžší výlet. (Mezitím určitě proběhly nějaký jiný vyobčení z normálního provozu, ale tohle byly největší výjimky)

Mumin oslavil první narozeniny a proběhlo setkání mých a Lukových rodičů. Dopadlo to přesně tak chladně a blbě, jak jsme očekávali.

Došla jsem do stádia takové hluboké skepse, deprese a zoufalosti, že jsem apaticky přihlížela svému životu a dokázala se po delší době boleti rozejít s Lukem.

Díky rozchodu jsem ppoznala hodně vnitřních pochodů a hnusů v Lukovi i v sobě, podzim se nesl ve velké bolesti a samotě.
Až přišel vnitřní smír s tím, že konečně jednám srdcem bez ohledu na to, co mi říkají ostatní a co kdo chce.

Dojela jsem svou setrvačnou cestu fyzického sebepoškozování - zhubla jsem asi 7 kg za měsíc, protože jsem neměla chuť na jídlo, pila jsem často pivo a kouřila. Začaly se mi projevovat reálné fyzické neduhy a choroby. Tento stav byl natolik intenzivní, že už dál nemám potřebu pokračovat.

Poznala jsem Antonína, se kterým je mi dobře, ale poprvé v životě nemám potřebu se na něj jako na muže vázat a užívám si pouze chvil, které mi nabízí a v mnohém s ním překračuju dřívější zažité vzorce.

Zhroutily se mi všechny jistoty, sny a představy o mém následujícím životě s Lukem. A přijala jsem to.





Do dalšího roku si přeju jen vytrvalost v započaté cestě...