Zachycená myšlenka

22. února 2018 v 23:19 |  Bez logiky věci
Je to pokaždý stejný.
Pokaždý se k něčemu nachomýtnu, buší mi srdce a cítím divný věci.
Potom ze sebe rychle sypu všechno o svojí chorý müsli, o své bestialitě, o sých negativních stránkách... a nikoho to nikdy neodradí.
Tak se leknu, ale pokračuju ze zvědavosti, abych třeba věděla, co cítím a co si myslím.
A pak se to přehoune v okouzlení, zamilovanost a pak už to jde ráz naráz.
Vždycky se mi střídají chvíle totálního klidu a něhy s chvilkama, kdy bych nejraději blila nad tím, jak nevím, co zrovna opravdu chci a potřebuju.
Určitě se v sobě ale vyznám o stovky procent víc než dřív.
Řekla jsem nedávno Antonínovi, že se mi nelíbí, když plýtváme tělem. Plýtváme někdy tělem a někdy celou tou nákloností z časovýho nedostatku.
Přitom mi bylo tak krásně, když jsem měla několik dní zcela ve své režii.
Často asi plýtvám sama sebou.
Zato si čím dál častěji nepokrytě užívám chvilky, kdy děláme s muminem blbiny, on se řehtá na celý kolo a já potom většinou taky, směju se a bolí mě z toho břicho a nedokážeme přestat. Cítím se jako za starejch dobrejch dětskejch časů.

Ty opravdový prožitky málokdy bývají opravdový díky někomu dalšímu. Všechno je to o osobním prožitku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.