Nevíš ani jak se jmenuješ...

6. srpna 2018 v 14:16 |  Životní smetiště
...když se probudíš a nemůžeš se zvednout...

Mám v paměti hodně starých článků od Fall, který jsem dřív chápala jen částečně a teď si na ně vzpomínám s velkým pochopením. S novým náhledem na různý věci, který jsem dřív nemusela řešit.

Nejsem vůbec v pohodě. Žiju zase pod zoufalým mrakem apatie. Je to jiný než dřív, protože mám mumina, kterej mi nedovolí se vypnout, ležet v posteli a topit se. Ale cítím, že frčím pořád v tom něčem divným, černým... Celý roky přemýšlím, co to je sakra za bordel, co v sobě mám. Co to je, odkud to vzlíná a za jakých okolností. Bylo v podstatě dobrý, když se to nabalilo k projevům PPP a mohla jsem řešit něco s konkrétní podobou. Ale bez PPP už mám jenom tu pitomou 'poruchu', kterou neumím pojmenovat. Neživot? Spánek? Mlha?
Vím, že mám potvrzený úzkostný stavy, že mám sklony k depresivním náladám a taky už jsem hodněkrát přemýšlela vyloženě o diagnóze bipolární poruchy, ale na nějaky psychiatrický vyšetření jsem si nikdy netroufla.
Nevím, co to je, ale je to tu a vím o tom. Vím, že mě to požírá a život mi prokluzuje.
Nejhorší na tom je, když to vidím ve všedních dnech s muminem. Většinu času se cítím nervózně, potřebuju sedět a čumět a mumina odkazuju na samohraní nebo pohádky a on se potom nudí, bouchá mě, hází po mě hračky a já na něj křičím a z výšky na sebe hledím a chci křičet na tu podělanou Zuz, krávu matku, co zadělává špuntovi na slušný traumátka. Když byl mimino, nedělo se to, protože jsem byla plně s ním a byla jsem akorát zoufalá z nevyspání. Teď už je přece 'velkej' a tak mi chorá müsl dává nějaký zvrácený právo chovat se jako kráva. Hrozně mě to bolí, zvlášť když vyjdu ven z bytu nebo mám prostě světlou chvíli a jsem hned ta klidná, respektující máma, co má najednou nejvzornější a nejmilejší dítě pod sluncem.
Hrozně mě to bolí. To že ničím sebe je jedna věc, ale to že už to začalo takhle viditelně narušovat život muminovi... au, doprdele, kde se to bere...
Pak dávám Lukovi výchovný doporučení a mluvím jak matka roku, přitom v hloubi vím, že Luk je muminovi mnohem celistvějším a vyrovnanějším rodičem. Děkuju ve své podstatě za to, že jsme od sebe a mumin tak může s Lukem zažívat intenzivně trávený dny někde venku mimo tenhle byt a moje patologie.

Nehci tady brečet nad tím, jak jsem jen neschopná, protože na tom ze všech sil pracuju a s muminem dochází i k jistým pozitivním posunům v komunikaci. Nejsem jenom kráva, ale přesto mě trápí celá existence mé choré müsli.
Nemám moc sil.
Nejde mi žít.
Vidím to jako z sklem.

Žárlím na Lukovu novou ženu. Nežárlím jako ženská na konkurenci. Ale v tom ohledu, že ona se jeví jako já bez choré müsli. Neznám ji, ale stačí mi vědět, co má vystudováno, co bude dělat, v jaké školce má děti a tak.
Nejde ani o to, že je s Lukem. Žárlím takhle na všechny, co mají stejný zájmy, plány a přístupy k životu a dokážou to narozdíl ode mě reálně žít.

Myslím, že si až příliš uvědomuju svou prázdnotu a asi si zase po delší době půjdu prostudovat nějaký terapeutický možnosti a zajdu si pro Bachovky. Propláču se svou temnotou, když to půjde. Už vlastně ani nepláču.

Díky, díky, díky za tenhle text, Jakube! Ten mě hned vedle WWWček na Colours rozplakal snadno...





 


Komentáře

1 fall fall | 9. srpna 2018 v 11:06 | Reagovat

Jednu naše děti budou čelit realitě, že jejich matky první roky života musely věnovat velké kvantum energie, lásky, času a dalších instantů věnovat SOBĚ, a ne svým dětem.
Dobrá zpráva je, že není nikdy pozdě začít, a že každé zrnko mateřské lásky se počítá.
A myslím že neexistuje žádná kalkulačka, která by uměla spočítat "dost, teď už si nemůžeš dovolit investovat jen do sebe".
Čím víc jsi zdravá, tím větší tlaky v sobě cítíš ve smyslu "už se doprdele začni starat o svoje dítě, a ne furt sobecky jen o sebe".
Aby nám z toho nehráblo, musíme hledat balanc. Učit se v něčem si odepřít a dávat dítěti a ne sobě, a umět si pak dát zase sobě, když to dítě zrovna 100% nepotřebuje.
Můj cíl je, aby moje dítě/děti vešly do dospělosti s pocitem svobody a jistoty. Nechci, aby o mě moje děti musely v dospělosti přemýšlet jako o "pacientovi", nebo se složitě vytesávat z nedostatků, způsobených mou neurvalou snahou dohnat/uzdravit/doplnit/zkusit/dorovnat minulost.
Je to strašně těžký břemeno, ale nejde z toho couvat. To si prostě děti nezaslouží.

2 fall fall | 9. srpna 2018 v 11:10 | Reagovat

Jednoduše řečeno - nechci být rodič, kterou budou moje děti řešit v dospělosti tak, jako řeším svoje rodiče já, Ty, Jana, Monika, Martina a další lidi, které jsem měla možnost poznat.
Nechci, aby moje děti se svýma partnerama řešily můj psychický stav, moje chování,
nechci aby si moje děti musely svým partnerům stěžovat na problémy se mnou, aby musely v dospělosti svůj život přizpůsobovat MÉMU NASTAVENÍ,
nechci aby moje děti zažívaly nějakou patologii mysli jen kvůli tomu, že já sama si potřebuju dořešit svoje věci.
To musí jít odděleně, respektive paralelně, ale bez zásadních zásahů do jejich vývoje.
Držme si palce, držme se! Mám tě ráda Zuz, zvládneme to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.