Září 2018

Změna

Včera v 13:25 (Do)léčení...
Všechno se mění... i tenhle deníčkovej blog...

Chce to udělat trochu změnu. Uzavírám tady dosavadní menu a nechávám si jen jednu rubriku - (Do)léčení...
Roky jsem psala blog (a nejen tenhle jeden) o svých labilitách, o své choré müsli, o PPP, o svým životě, rodině a chlapech. Ale to psaní původní už nemůže logicky pokračovat. Z PPP jako takové jsem se vyléčila. A zůstaly mi jen některý lability a hlavně každodenní život, ve kterým se všechno odráží a ve kterým je ještě hodně co měnit. Doléčení je Život.

Život.


Život.


Život... Tt... Tt... Tt...


Podstatnou část mýho žití je teď syn (aka Mumin) a zvládání normálního lidskýho fungování s ním i bez něj. Takže dost možná se budou další články vztahovat k tomuhle. Je čas pojmenovat věci pravý jménem.



Pro tuhle chvíli

10. září 2018 v 16:02 Bez logiky věci
Chtěla jsem dát září čistě textové/písničkové, ale ještě něco málo napíšu.

...

Díky rozhovoru s M. jsem si dokázala uvědomit po dlouhé době zajímavý spojitosti, se kterýma by se už dobře dalo pracovat u psycholožky. Ale ještě si na to dávám čas.
Díky všem hlavovým a emočním sračkám, který se mi dějou od "vyléčení se" z PPP dokážu myslím docela dobře reflektovat samu sebe. Není to samozřejmě dokonalý, ale není to úplně špatný a můžu tak dokázat odhalit, když nejednám podle svých vnitřních pnutí, ale dělám "jak by se asi mělo" a nebo "jak se to asi teď ode mě čeká". Nepoznám to hned, ale nenechávám to plavat, když je nedobře.
Na základě toho se mi dost rozrůstá schopnost být zcela otevřená a upřímná, když je to potřeba.
Taky to neplatí vždy a všude, ale nikdo není dokonalej, žejo.
...

Teď už písně. Pro první dny jedině klasická Radůza.

Já myslela, že protluču se vším
ale tohle vypadá nad mý síly
kdo touhle cestou šel, každej si všim
že ke konci utrpení sílí
ale že musím, štráduju furt pryč, ba jó
i když teskno mi, až skučím
nad hlavou blesk a hrom prásk jak bič
a tak s bolestí se slotou chodit učím

Já myslela, že mám už za sebou
všechny ztráty a že opouštět je snadné
když tu mě vprostřed noci zazebou
všechny údy, duše v jícen temnot spadne
ale že musím, i tělo těla oželím
a i tebe pustím jasem domů
však jedno, můj dobrý Bože, vím
kdybych mohla, vyhla bych se tomu

Já myslela, že jsi tím znamením
že jsem silou vůle změnila svůj osud
však bylo šalbou, klamem, mámením
mnohé z toho, v co věřila jsem dosud
ale že musím, jenom z chřtánu vypustím
raněné duše mojí kvil a vytí
a pak přetnu pouto, rozloučím se s tím
kdo se mnou chvíli putoval mým žitím

Můj dobrý Bože, otevř nebesa
pohleď na mě a přísně mě nesuď
vždyť víš, že nikdy neklesám
i když břímě svoje leckdy těžce nesu
ale že musím, tak znovu srdce otevřu
a čím víc se zdá mi život těžším
tím víc s osudem se přu
a tím víc se z maličkostí těším


...

Svítí slunko, svítí
od zahrady k lesu
až mě oči bolí
z takového jasu

Já přes ten les musím
jiná cesta není
buďte sbohem, bratři
pěkný pozdravení

Svítí slunko
k lesu…

...

Zachraň mě, zachraň mě
nebo mě nechej
ať žalem zkamením
obrostu mechem

Miluj mě, miluj mě
Víc, než tu svoji
nebo mě nechej
tam v lese jak chvojí

Nechej mě na zemi
v listí a jílu
než přejde karbon, perm
devon i silur

Až hory se převalí
změním se v uhlí
nebudu želet
že před sebou jsme uhli

Až mě pak horníci
vyrvou z tý země
vyber mě z haldy
zas do ruky vem mě

Začnu ti na dlani
doutnat a hořet
pro trochu popela
takový hoře

...

To horký a zavařený léto...

4. září 2018 v 16:40 Životní smetiště
Mám pocit, že zhruba od letošních Colours of Ostrava se mi dějou věci... docela zajímavá změť věcí, který jen rychle přebírám a snažím se jet do svýho středu a uvědomovat si, o co vesmíru jde...
Chtěla bych to zachytit přesněji, ale nemám žádnej systém, kalendář, diář a asi už pro ty souvislosti zase nějakej zápisník zřídím.

CoO s Antonínem byl velikej odpočinek plnej hudby. Nic tam nebylo plánovaný, jen jsem si užívala deště, plynutí a náhodných kapel. WWW mě dostaly snad nejvíc, Aurora zcela nečekaně nahradila smutek z omluvenky London Grammar a Zvíře jménem podzim dle očekávání tnulo hluboko. Jedním z výsledku téhle 'dovolené' bez mumina bylo přijetí svých krátkých vlasů v kudrnaté podobě... to je sakra výsledek po těch letech vylepšování sebevědomí...

.

Krátce po Colours se stala zvláštní věc. Potkali jsme se s Lukem zcela smířeně v obýváku a vykládali o svých životech. Pak se pustily Satelity a "obleč si tepláky, budeme pomalu tančit a dál nic...", v tom tanci jsme si poplakali, odpustilli a byl to pro mě dost zásadní okamžik.
O pár dní později jsem se zasekla v posteli těsně před velkou chybou, ke které se schylovalo. Zasekla jsem se přesně za 5 minut 12 a nebylo dobře ani mně ani Lukovi.
Iracionální bestie a chorá müsl v jednom opět na scéně.
.
Celou cestu autobusem jsem měla takový pnutí, že jsem krátce po vystoupení ruku v ruce s Antonínem řekla, co se s Lukem (ne)stalo. Mučivý ticho trvalo dlouho, ale poprvé v životě jsem si zažila něco, co se nebojím nazvat opravdovou vyrovnaností a láskou ze strany chlapa, protože nepadaly žádný vyčítavý slova, žádnej jed nebo odsouzení. Prostě to jen bylo.
.
Od té chvíle jsem začínala vnímat, že mám Antonína tak moc ráda, že mu tohle nemůžu dělat.
Na party s jeho super rodinou a přáteli padla poprvé možnost se k němu i s muminem nastěhovat. Možnost bydlet brzy s člověkem, co mi může tolik nabídnout mě na začátku ani nenapadla.
Stejně jako jsme se bavili o svatbách, dětech a reálných představách společnýho života.
Představa takovýho plynutí mě lákala hodně kvůli muminovi, vůči kterýmu se stále chovám jako kráva matka, co si neví rady a tyhle změny by mohly dobře pozitivně zapůsobit.
.
O záměru se stěhováním jsem řekla Lukovi i Muše, což byly největší mezníky. Víceméně to bylo přijato bez větších průtahů. Takže mi nezbylo se vážně zeptat sama sebe, jestli tohle je ta cesta...
.
V levým prsu jsem nahmatala podezřelou tvrdou bulku a s Antonínem jsme měli docela zásadní rozhovor o důvěře.
.
Zcela nečekaně na mě vyskočila možnost dělat externistu na Lipce a tak jsem se ozvala.
.
Na svatbě Luboška jsem se utvrdila v tom, že nesnáším alkoholiky a taky i lidi, co nemají žádnou alkoholovou stopku. Antonína jsem naložila do taxíku a upadla jsem do deprese.
.
Byla jsem dobrovolně po asi 8 letech u zubařky, která mi našla po těch letech blití jen jeden kaz a mám svou první plombu. Ačkoliv jsem se bála skoro víc než na porodní sesli, přežila jsem to a pak jsem si s umrtvenou pusou uhájila pozici na Lipce.
.
Zažila jsem dlouhý dny plný horka a sebenenávisti kvůli tomu, jak mizerná jsem matka.
.
Přijel Luk, ukázalo se, že v prsu je pouze mizící cysta a s Antonínem přišla pauza pro mou absolutní rozervanost.
.
Moje sestra se vdala a celou svatbu jsme strávili s Lukem a muminem jako krásně fungující jednotka. Později jsme už pouze pili tancovali s Lukem. Celá rodina byla přesvědčená, že jsme stále/opět spolu.
.
Celý dny jsem zvažovala, co udělat s city, který pořád haprujou u Luka a Luk toto dilema vyřešil, když se náhle večer i přes značnou únavu a kocovinu vyfešákoval a jel za svou novou ženou L.
Dva dny předtím jsme stáli u piva a zcel otevřeně bavili i o L., o Antonínovi. Luk v zápalu povídání krátce popsal, jak se romanticky scukl s L. při flašce chlastu a koncertu Zvířete a mně se zcela nekontrolovatelně zalily oči slzama, přestože jsem vůči L. do té chvíle nepociťovala žádnou zášť ani žárlivost.
.
S Antonínem jsme se praktickky rozešli, přestože se máme tak rádi...

.
.
.

Dnešní stav je takovej, že chci být sama, poprvé pociťuju dost zlosti vůči Lukoci, poprvé mi nevadí ho nebránit, nechápat, ale prostě jen vnímat, co mi z jeho strany ubližovalo a ubližuje, pociťuju lítost vůči Antonínovi, se kterým to mohlo mít a možná ještě bude mít potenciál, ale prvně musím dát sama sobě prostor. Přestat hnít a trochu obnovit vnímání své hodnoty.
Hrozně mi chybí nějaká kreativní, ideálně hudební aktivita a stále mám ty nepravděpodobný sny a přání jako... že s Evžou Kyšperským budeme nejlepší kamarádi a budeme si spolu povídat při poslechu vinylů nebo že budu moct někdy obejmout Kubu Königa za všechnu jeho tvorbu, kterou kdy hodil do světa a pak se mnou nahraje pár dokonalých melancholických písní.
Taky mám reálný přání...přestat být tak labilní (reálný? Fakt?) a trochu opravdově žít, dokázat, aby mumina vzali do Waldorfské školky nebo abych měla takovou práci, abych mohla platit nějakou školku lesní. Abych našla uplatnění s dětma, aby mě třeba vybrali jako možnou lektorku Hypnoporodu (protože už se uzavřely přihlášky a já sice nevím, z čeho bych to zaplatila, ale šla jsem do toho stejně)
Chtěla bych dodělat tuhle školu s nějakým hmatatelným výstupem ve svým životě a chtěla bych zpívat.
Jo.

Fakt náročný léto.