Bylo ráno. Nebo brzký dopoledne. Seděla jsem na židli u kuchyňskýho stolu, na straně kde obvykle nesedávám a dala jsem si nohy na stůl. Dveře od balkónu se zacvakly a přes okno bylo slyšet šochtání zapalovačů a dva hlasy v družným drbajícím hovoru. Takový ty běžný balkónový plky o životě. Dýchala jsem pomalu a do ruky zcela automaticky vzala mobil, otevřela sociální síť a palcem sjela po obrazovce, aniž bych očima vnímala, co za životy se mi v ruce roluje. Pohyb se zastavil na jedné jediné informaci... že jedna taková Jantar umřela. A já zcela nekontrolovaně vypustila z pusy zoufalý "to ne..."
Ani nevím, proč mě ranilo na srdci, že nějaká cizí máma umřela. Neznaly jsme se jinak než srkze nějaký řádky na internetu, který zapadaly mezi podobnýma řádkama od jiných lidí.
Přesto to pořád nějak podivně bolí.
Jantar.
.
.
.
Je mi z toho strašně smutno.
.
.
.
Šla jsem dneska s úplně zmrzlýma rukama po tiché ulici, vezla kočár bez mumina, kterej se někde rochnil opodál v listí.
Na malinkou chvíli mě napadlo být nevrlá, že je mi zima a že mě ten mumin zdržuje a chce mě určitě zničit.
Pak jsem se na něj podívala očima úplně zdravé mámy, která má jen podělaný zmrzlý ruce a vůbec nemusí umírat a mizet svýmu dítku před očima. Dítku, který by si na ni v tomhle věku nemuselo ani pamatovat.
Chce to udělat trochu změnu. Uzavírám tady dosavadní menu a nechávám si jen jednu rubriku - (Do)léčení...
Roky jsem psala blog (a nejen tenhle jeden) o svých labilitách, o své choré müsli, o PPP, o svým životě, rodině a chlapech. Ale to psaní původní už nemůže logicky pokračovat. Z PPP jako takové jsem se vyléčila. A zůstaly mi jen některý lability a hlavně každodenní život, ve kterým se všechno odráží a ve kterým je ještě hodně co měnit. Doléčení je Život.
Život.
Život.
Život... Tt... Tt... Tt...
Podstatnou část mýho žití je teď syn (aka Mumin) a zvládání normálního lidskýho fungování s ním i bez něj. Takže dost možná se budou další články vztahovat k tomuhle. Je čas pojmenovat věci pravý jménem.
Chtěla jsem dát září čistě textové/písničkové, ale ještě něco málo napíšu.
...
Díky rozhovoru s M. jsem si dokázala uvědomit po dlouhé době zajímavý spojitosti, se kterýma by se už dobře dalo pracovat u psycholožky. Ale ještě si na to dávám čas.
Díky všem hlavovým a emočním sračkám, který se mi dějou od "vyléčení se" z PPP dokážu myslím docela dobře reflektovat samu sebe. Není to samozřejmě dokonalý, ale není to úplně špatný a můžu tak dokázat odhalit, když nejednám podle svých vnitřních pnutí, ale dělám "jak by se asi mělo" a nebo "jak se to asi teď ode mě čeká". Nepoznám to hned, ale nenechávám to plavat, když je nedobře.
Na základě toho se mi dost rozrůstá schopnost být zcela otevřená a upřímná, když je to potřeba.
Taky to neplatí vždy a všude, ale nikdo není dokonalej, žejo.
...
Teď už písně. Pro první dny jedině klasická Radůza.
Já myslela, že protluču se vším ale tohle vypadá nad mý síly kdo touhle cestou šel, každej si všim že ke konci utrpení sílí ale že musím, štráduju furt pryč, ba jó i když teskno mi, až skučím nad hlavou blesk a hrom prásk jak bič a tak s bolestí se slotou chodit učím Já myslela, že mám už za sebou všechny ztráty a že opouštět je snadné když tu mě vprostřed noci zazebou všechny údy, duše v jícen temnot spadne ale že musím, i tělo těla oželím a i tebe pustím jasem domů však jedno, můj dobrý Bože, vím kdybych mohla, vyhla bych se tomu Já myslela, že jsi tím znamením že jsem silou vůle změnila svůj osud však bylo šalbou, klamem, mámením mnohé z toho, v co věřila jsem dosud ale že musím, jenom z chřtánu vypustím raněné duše mojí kvil a vytí a pak přetnu pouto, rozloučím se s tím kdo se mnou chvíli putoval mým žitím Můj dobrý Bože, otevř nebesa pohleď na mě a přísně mě nesuď vždyť víš, že nikdy neklesám i když břímě svoje leckdy těžce nesu ale že musím, tak znovu srdce otevřu a čím víc se zdá mi život těžším tím víc s osudem se přu a tím víc se z maličkostí těším
...
Svítí slunko, svítí od zahrady k lesu až mě oči bolí z takového jasu Já přes ten les musím jiná cesta není buďte sbohem, bratři pěkný pozdravení Svítí slunko k lesu…
...
Zachraň mě, zachraň mě nebo mě nechej ať žalem zkamením obrostu mechem Miluj mě, miluj mě Víc, než tu svoji nebo mě nechej tam v lese jak chvojí Nechej mě na zemi v listí a jílu než přejde karbon, perm devon i silur Až hory se převalí změním se v uhlí nebudu želet že před sebou jsme uhli Až mě pak horníci vyrvou z tý země vyber mě z haldy zas do ruky vem mě Začnu ti na dlani doutnat a hořet pro trochu popela takový hoře
Mám pocit, že zhruba od letošních Colours of Ostrava se mi dějou věci... docela zajímavá změť věcí, který jen rychle přebírám a snažím se jet do svýho středu a uvědomovat si, o co vesmíru jde...
Chtěla bych to zachytit přesněji, ale nemám žádnej systém, kalendář, diář a asi už pro ty souvislosti zase nějakej zápisník zřídím.
CoO s Antonínem byl velikej odpočinek plnej hudby. Nic tam nebylo plánovaný, jen jsem si užívala deště, plynutí a náhodných kapel. WWW mě dostaly snad nejvíc, Aurora zcela nečekaně nahradila smutek z omluvenky London Grammar a Zvíře jménem podzim dle očekávání tnulo hluboko. Jedním z výsledku téhle 'dovolené' bez mumina bylo přijetí svých krátkých vlasů v kudrnaté podobě... to je sakra výsledek po těch letech vylepšování sebevědomí...
.
Krátce po Colours se stala zvláštní věc. Potkali jsme se s Lukem zcela smířeně v obýváku a vykládali o svých životech. Pak se pustily Satelity a "obleč si tepláky, budeme pomalu tančit a dál nic...", v tom tanci jsme si poplakali, odpustilli a byl to pro mě dost zásadní okamžik.
O pár dní později jsem se zasekla v posteli těsně před velkou chybou, ke které se schylovalo. Zasekla jsem se přesně za 5 minut 12 a nebylo dobře ani mně ani Lukovi.
Iracionální bestie a chorá müsl v jednom opět na scéně.
.
Celou cestu autobusem jsem měla takový pnutí, že jsem krátce po vystoupení ruku v ruce s Antonínem řekla, co se s Lukem (ne)stalo. Mučivý ticho trvalo dlouho, ale poprvé v životě jsem si zažila něco, co se nebojím nazvat opravdovou vyrovnaností a láskou ze strany chlapa, protože nepadaly žádný vyčítavý slova, žádnej jed nebo odsouzení. Prostě to jen bylo.
.
Od té chvíle jsem začínala vnímat, že mám Antonína tak moc ráda, že mu tohle nemůžu dělat.
Na party s jeho super rodinou a přáteli padla poprvé možnost se k němu i s muminem nastěhovat. Možnost bydlet brzy s člověkem, co mi může tolik nabídnout mě na začátku ani nenapadla.
Stejně jako jsme se bavili o svatbách, dětech a reálných představách společnýho života.
Představa takovýho plynutí mě lákala hodně kvůli muminovi, vůči kterýmu se stále chovám jako kráva matka, co si neví rady a tyhle změny by mohly dobře pozitivně zapůsobit.
.
O záměru se stěhováním jsem řekla Lukovi i Muše, což byly největší mezníky. Víceméně to bylo přijato bez větších průtahů. Takže mi nezbylo se vážně zeptat sama sebe, jestli tohle je ta cesta...
.
V levým prsu jsem nahmatala podezřelou tvrdou bulku a s Antonínem jsme měli docela zásadní rozhovor o důvěře.
.
Zcela nečekaně na mě vyskočila možnost dělat externistu na Lipce a tak jsem se ozvala.
.
Na svatbě Luboška jsem se utvrdila v tom, že nesnáším alkoholiky a taky i lidi, co nemají žádnou alkoholovou stopku. Antonína jsem naložila do taxíku a upadla jsem do deprese.
.
Byla jsem dobrovolně po asi 8 letech u zubařky, která mi našla po těch letech blití jen jeden kaz a mám svou první plombu. Ačkoliv jsem se bála skoro víc než na porodní sesli, přežila jsem to a pak jsem si s umrtvenou pusou uhájila pozici na Lipce.
.
Zažila jsem dlouhý dny plný horka a sebenenávisti kvůli tomu, jak mizerná jsem matka.
.
Přijel Luk, ukázalo se, že v prsu je pouze mizící cysta a s Antonínem přišla pauza pro mou absolutní rozervanost.
.
Moje sestra se vdala a celou svatbu jsme strávili s Lukem a muminem jako krásně fungující jednotka. Později jsme už pouze pili tancovali s Lukem. Celá rodina byla přesvědčená, že jsme stále/opět spolu.
.
Celý dny jsem zvažovala, co udělat s city, který pořád haprujou u Luka a Luk toto dilema vyřešil, když se náhle večer i přes značnou únavu a kocovinu vyfešákoval a jel za svou novou ženou L.
Dva dny předtím jsme stáli u piva a zcel otevřeně bavili i o L., o Antonínovi. Luk v zápalu povídání krátce popsal, jak se romanticky scukl s L. při flašce chlastu a koncertu Zvířete a mně se zcela nekontrolovatelně zalily oči slzama, přestože jsem vůči L. do té chvíle nepociťovala žádnou zášť ani žárlivost.
.
S Antonínem jsme se praktickky rozešli, přestože se máme tak rádi...
.
.
.
Dnešní stav je takovej, že chci být sama, poprvé pociťuju dost zlosti vůči Lukoci, poprvé mi nevadí ho nebránit, nechápat, ale prostě jen vnímat, co mi z jeho strany ubližovalo a ubližuje, pociťuju lítost vůči Antonínovi, se kterým to mohlo mít a možná ještě bude mít potenciál, ale prvně musím dát sama sobě prostor. Přestat hnít a trochu obnovit vnímání své hodnoty.
Hrozně mi chybí nějaká kreativní, ideálně hudební aktivita a stále mám ty nepravděpodobný sny a přání jako... že s Evžou Kyšperským budeme nejlepší kamarádi a budeme si spolu povídat při poslechu vinylů nebo že budu moct někdy obejmout Kubu Königa za všechnu jeho tvorbu, kterou kdy hodil do světa a pak se mnou nahraje pár dokonalých melancholických písní.
Taky mám reálný přání...přestat být tak labilní (reálný? Fakt?) a trochu opravdově žít, dokázat, aby mumina vzali do Waldorfské školky nebo abych měla takovou práci, abych mohla platit nějakou školku lesní. Abych našla uplatnění s dětma, aby mě třeba vybrali jako možnou lektorku Hypnoporodu (protože už se uzavřely přihlášky a já sice nevím, z čeho bych to zaplatila, ale šla jsem do toho stejně)
Chtěla bych dodělat tuhle školu s nějakým hmatatelným výstupem ve svým životě a chtěla bych zpívat.