Můžu to nakonec dycky svést na to, že mám v datu narození dvě sedmičky, což značí samý karmický zatížený vztahy a potíže celkově hlavně ve vztazích. Včetně vztahu sama k sobě.
Bohužel je to stejně vždycky jenom o tom, jak s tím naložím já. A mně se dost často nechce už vůbec nic řešit/hodnotit/posouvat/nechávat plynout. Dost často prostě nechci nic.
Je to jako s takovým tím poléčebným jídelním uprdelismem. Naučila jsem se tak moc neřešit jídlo, zdravý jídlo nebo takový věci a snadno se přehoupávám do nálady "Však žijem jednou, tak si dám tu dvacátou cigaretku a pívo a klidně budu nebo nebudu jíst", je mi to jedno tak dlouho až dojdu do bodu, kdy trpím faktem, že mi tyhlety závislosti a rádoby formy uspokojení nedávají vůbec nic. Kdyby to aspoň fakt fungovalo jako dřív s jídlem, měla bych v tom jasno. Sebepoškozování mi dávalo vždycky tak trochu smysl, protože jsem věděla z čeho a proč to je, co mi to dává, co si tím doplňuju a tak podobně. Když ale leju každej den byť jen jedno pivo a pár cigaret, chybí mi tam jakejkoliv smysl. Snad jen v tu chvíli vidím sama sebe a vidím jak NEJSEM. Jak prostě nejsem JÁ. Jenom tak vyplňuju prostor a čas svým tělem, který opět jako plastelína přilne na cokoliv, co je zrovna poblíž.
Když o tom teď píšu, uvědomuju si, jak se asi tímto záměrně vypínám z reality. Ta skutečná Zuz je někde vzdálená, jede na plastelínovej mód a odpočívá, protože je většinu času strašně náročný reálně bejt sama v sobě a žít v tom souladu se sebou a světem kolem.
Když o tom teď píšu, uvědomuju si, že to zní jak nějaká počínající psychóza. Ale není.
Když o tom teď píšu, těším se na další kolo terapie, kde budeme s Romanem hledat možnosti projevení té odpojené Zuz.
Zase mě hodně bolí život, i když se najdou i krásný a zcela naplněný chvíle. Jsou to chvíle převážně s muminem, případně v naprosté samotě. Pojedu do hor. Potřebuju to jako sůl.