close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2020

Začátek svetru 29.1.

29. ledna 2020 v 22:13
Třikrát jsem v pracovkách rozpárala začátek svetru.

.

Být znovu ve třídě základní školy je zajímavý hlavně v tom ohledu, že si opět prožívám ty dávno zapomenutý traumátka v podobě očekávání správnejch výsledků, rychlých, hbitých a správných informací, který ze sebe člověk musel chrlit, aby nebyl za třídního blbce. Čím víc si to zažívám znova (akorát z pozice toho "chytrýho" dospěláka), tím víc se soutředím na to, abych přestala rychle dohánět, co nestíhám, ale abych se držela toho svýho pomalýho tempa. Abych si dovolila věcem taky chvíli nerozumět nebo třeba umět říkat, že něco nevím a nepřipadat si jako blbec.
V tomhle mi dává školu hlavně E., kterej při každým mým zaváhání bere nahrávku a smečuje mi přímo do obličeje. Nejvtipnější na tom je, že traumátka ze základní školy tak hluboce ovlivnila moje Já, že jsem schopna cítit se hloupě před devítiletým klukem, od kterýho mě dělí hodně let životních zkušeností, přečtených knih a získaných vědomostí. Bez nějakýho pocitu povýšenosti, prostě jen prostý fakt. Zásadní je to, že já jsem potřebovala dycky všechno pomalu a po svým, abych si byla jistá a E. je naopak ze své podstaty se vším nejrychlejší. Při své rychlosti taky stejně rychle ztrácí hlavu a sílu k pokračování a při jakýmkoliv uchopení věci z jinýho pohledu jde rovnou do vzteku.
Jsme patrně velice silnými zrcadly sobě navzájem a tudíž jsme prakticky po celý vyučování v konfliktu.
Tak já ti děkuju, E., i když zatím ne úplně bez naježené srsti.
.

Myslím, že ten svetr budu párat tak dlouho, dokud si nepřiznám, že ho nechci jednoduše háčkovat, ale opravdu chci pokořit složitost klasickýho pletenýho svetru.

23.1.

24. ledna 2020 v 20:26
Tady to mlčení na blogu... to je vám taková pro mě divná věc.
Může to znamenat, že žiju tak naplněnej život, že ani nemám potřebu psát. Nebo že třeba prostě už nechci nic sdělovat.
Pravda je ovšem taková, že se mi od nějakýho času (a já ani nevím, kdy se to přesně stalo a co bylo spouštěčem) přestalo dařit dobře sdělovat myšlenky a smysluplný věty na blogu i v realitě z očí do očí. Jde to jen s hodně blízkýma lidma, ale zrovna dneska jsem se přistihla, jak blemcám nějaký podivný sousloví, který nic moc nevyjadřujou, kolegyni v práci a jak si u toho v hlavě říkám - ježišmarjá, Zuz, poslouchej se, co to jako znamená? Co to z tebe leze? A tak jsem se důležitě podívala na hodiny a odplula vyzvednout mumina do školky.
Štve mě to a hledám příčiny a taky možný řešení.
Jedním z možných řešení je psát si na blog aspoň obyčejný "deníkový" zápisky a a třeba z toho časem něco vzejde.

Za záznam mi teď stojí skoro každej den, ale včerejšek byl svým způsobem zlomovej.

Jelikož byl mumin u Lukáše, mohla jsem si ráno vstát a jet ranní rutinu o samotě. Zabralo mi to jen půl hodiny a vyrazila jsem do tmy. Skoro jsem zapomněla jak je skvělý někam mířit tak brzo ráno, když je ještě tma. Všechno se mi jeví jinak, nově, neprobádaně, s očekáváním, co se dál stane, než vyleze z brlohu zbytek světa. Než se všichni nacpou do jedinýho autobusu na konci Brna a budou se tvářit otráveně.
Jela jsem teda už skoro zažitou cestu přes celý město (busem, tramvají a trolejbusem, uf...) a vstoupila jsem na Waldorf. Chodby v tom ránu byly úplně prázdný a tichý, což je tady velice vzácnej jev, i když už běží výuka. Ve sborovně první příchozí zrovna zapalovala svíčku na kulatým stolku a já se usadila na zem k dokončení nedodělanýho úkolu z předchozího dne. Bylo to poprvé, co jsem do školy mohla dorazit ještě před začátkem výuky a vidět, jak ráno ve škole začíná. Když vodím mumina do školky, musím přijíždět se zpožděním, ale jsem velice vděčná za to, že jsem na místě, kde nikomu tohle moje zpoždění nebránilo přijmout mě. Ostatně vděk za tuhle vesmírnou nabídku ani nestačím vstřebávat.
.
Včerejšek byl v otázce dětí spíš lepší den. Ale byla jsem hodně unavená, doznívaly ve mně pocity nenaplněnosti soužití s Antonínem a tesně po vyzvednutí mumina ze školky mě ještě čekala terapie. Nechtělo se mi. Jednak protože se mi do poslední chvíle nedařilo zařídit hlídání a už jsem s terapií skoro nepočítala a druhak jsem nevěděla s čím na terapii přijít. Přišla jsem nakonec akorát s únavou, která mě hned za dveřma v čekárně nechala usnout.
Roman by mě snad i nechal spát, kdybych nereagovala na rozsvícení světla. Ale začli jsme.
Už x týdnů se ze mě Roman snaží dostat nějaký jasný uvědomění pocitů a potřeb, který mám v aktuální chvíli. Už x týdnů s tím bojuju. Včerejšek byl ale jinej. Roman se tak dlouho rejpal v mým červenání a akutním studu, že to ve mně už řvalo nutností to utnout. Složila jsem se do dlaní a odmítala jsem se pohnout. Chtělo se mi brečet a řvát, ale byla jsem tak mimo, že jsem sotva držela jako jeden celistvej člověk pohromadě. Čím víc jsem zůstávala v nouzi, tím víc se ve mně ozývalo - sakra už doprdele, takováhle troska přece nejsem, potřebuju vstát a chodit, hýbat se a žít.
Pak jsem to vyslovila nahlas a začala jsem jako pejsek v kleci přecházet tam a zpátky.
Cíl byl splněn, procítila jsem, poznala, pochopila, poslechla potřebu a pomohla jsem si k lepšímu pocitu.
Odcházela jsem domů s důležitým pocitem nepotlačnýho vzteku, kterej mě vždycky v minulosti tahal ze sraček. Tak.
.
Když jsem přišla domů, nebyla jsem nějak extra euforicky nadšená nebo šťastná. Ani mi nezmizely vrásky a šediny z nedodělaných zkoušek, nenapsané bakalářky a neuklizenýho bytu. Prostě jsem jenom byla chvíli chviličku vědomá.

Obrovský krůčky pro chorou müsl Zuz.