Krom občasný chvíle strachu jsem v tomhle podivným období vlastně hodně vděčná.
Vděčná za to, že můžu bydlet kousek od lesa v taktrochu komunitním bydlení s další rodinou, se kterou můžeme sdílet děti, čas, jídlo, filmy i strachy a stresy. Být zavřená sama s muminem, tak se asi brzo umlátím kváskovým chlebem, kterej se mi pořád nedaří upéct pěkně do nadýchanosti a je spíš jako cihla. Nebo by mi to odkrylo zase úplně nový obzory, ale ještě na takovou nálož nejsem asi připravená.
Taky jsem vděčná za to, že pracuju ve škole, takže moje místo snad není tak snadno nahraditelné, i když momentálně jedeme ve velice zvlátštním režimu bez dětí... v online verzi, kterou jsme museli narychlo vymyslet, protože waldorf jak známo online výuku nepodporuje. Ostatně jsem vděčná i za to, že waldorfské společenství je plné takových lidí, se kterými není problém řešit věci empaticky s ohledem na nejrůznější potřeby každýho z nás. Je tam znatelná podpora, i když pro některý je současná situace fakt hnusnej záhul a pro někoho prostě jen homeoffice.
Jsem taky hodně vděčná za to emočně vypjatý období před karanténou, který mě donutilo odjet náhle za Špagetkou do Prahy a taky jít na workshop poradních kruhů, na kterým hodně věcí zapadlo do sebe tak, jak jsem potřebovala. Setkání s Evou a taky s jednou T., která nám přispívala do projektový knihy, to už byly jenom ty poslední definitivní důkazy toho, že jsem tam byla správně.
Stejně takhle náhle jsem se rozhodla, že opravdu začnu učit ve škole němčinu. V podstatě od začátku mého působení na waldorfu se naťukávala možnost mé výpomoci v oblasti chybějících jazykářů. Vědělo se o mým dávným studiu germanistiky (čert vem že nedokončeným) a vědělo se, že jsem zrovna ve třídě, ze které němčinář odešel. Vzhledem k tomu jak dlouho jsem němčinu vůbec nepoužila, jaký mám obecně s jazykama sebevědomí a jak jsem nikdy neměla v plánu učit někoho na základní škole... kývala jsem na to velice pozvolna a opatrně a měla jsem pocit, že to musí být průšvih.
Dva týdny před karanténou však bylo potřeba zaplnit suplovací tabulku a tak už jsem tam byla. Pár hodin jsem prožila v totální úzkosti z toho, jak nedokážu zvládat naši třídu bez pomoci zkušené a respektované učitelky. Byl to děs, protože děti hned vycítily, že jsem v tom nová a že nevím jak správně na to a tak se rozjely jak divoká zvěř. Testovaly mě. Kupodivu jsem to přežila a poslední den před karanténou jsem měla tři hodiny němčiny s různýma dětma a kupodivu si mě nenamazaly na chleba. Je pravda, že budu muset hodně studovat a hodně se zase naučit mluvit. Ale jsem opět hodně vděčná lidem na té škole, že využívají potenciálu lidí, který tam už mají.
A ještě jednou a naspoledy jsem vděčná... jsem vděčná, že se věci dějí jak mají. Čím víc jsem doma, tím víc si uvědomuju, že mám všechno co potřebuju, že nemusím nic kupovat, nic shánět, nic vymýšlet. Že taky držím v rukou svý zdraví a svůj život jako takovej.
Pokulhává jen dokončení studia a moje vlastní rodina/partnerství, kde se peru se svou vybudovanou rebélií a neschopností dotahovat věci do konce, když o nich nejsem přesvědčená, že mají smysl.
P.S. Už mám jeden svetr na mumina uháčkovanej a půlku svetru pletenýho za sebou. Vykašlala jsem se na návody a prostě jsem začala. Svetrům zdar.