Někdy si připadám jako absolutně ztracenej případ. Potřebovala bych, aby Roman bydlel vedle v místnosti a byla jako takovej nonstop terapeut.
Tentokrát se nesypu ze situace, kdy na mě někdo sere, ale pro změnu ze situace, kterou jsem fakt hodně těžce prožívala už jako 12letá a později se to už jen zhoršovalo...
Když nejsem doma a mezitím mi někdo doma manipuluje s věcma, na kterých mi hodně záleží a nikdo se mě nezeptá, nikdo mi nic neřekne a když pak přijedu a jsem z toho šokovaná a vyřízená, jedinou reakcí je něco ve stylu "prosimtě, dyť o nic nejde, co vyšiluješ kvůli takové kravině..."
Tak.
Nemám v tuhle chvíli z hlediska celýho světa žádnej reálnej důvod sedět zhroucená, dýchavičná a roztřesená v koutě na zemi. Nic se přece nestalo, Zuz, nehysterči jak malý děcko.
V mých očích tohle nepochopení a výsměch tak strašně zesiluje ty nasraný a bezmocný pocity, že mi nezbývá než teď aspoň psát ty pocity sem na blog.
A o co jde?
O hovno asi.
O to, že mi někdo sundal ze zdi můj velice citovej tisk, kterej jsem s velikou obavou jemně lepila za řožky a říkala jsem - nechci to mít zničený od strhanejch izolep, to bych vraždila. Teď jsem tu, koukám na ty rožky s nalepenou barvou ze zdi a přemýšlím, jak se to mohlo stát, že to Antonín odlepil, i když moc dobře věděl, jak je to pro mě důležitej tisk, jak mi na tom záleží, jak byl drahej. Ne, není to nějakej plakát, co se zase přilepí.
A nejde ani tak oto, že se to ve výsledku nějak snad opraví. Jde o to, že bez mé přítomnosti někdo manipuloval s pro mě důležitou věcí a neobtěžoval se ani mi o tom na dálku dát vědět nebo se třeba zeptat. Bralo se to automaticky, že je to v pohodě a o nic nejde.
A jsem teď akorát za hysterku.
Kdybych to odkývala já sama, tenhle pocit bezmoci by ve mně vůbec nebyl. Brala bych plnou zodpovědnost za to, že holt ty rožky budou hnusný a olepený. A nebo bych se jasně vymezila a řekla - v žádným případě na to nikdo nebude sahat.
V tomhle případě jsem přišla s křížkem po funuse a můžu se s tím tak leda vyrovnávat.
Stává se mi to.
Ne moc často. Ale stává.
Pravděpodobně bych našla sto plus jednu souvislost s tím, jak bezmocně jsem se kdysi cítila, když se mě nikdo neptal, jestli se táta má stěhovat nebo jestli u nás může bydlet pan Kokot. Jak nám všechno bylo naservírovaný bez nějaké hlubší promluvy, bez akceptace toho, že na to třeba mám jinej názor nebo tak. Možná je to jenom moje záchranný lano, mít aspoň ty hmotný svoje věci pod kontrolou, když nic jinýho pod plnou kontrolou mít nemůžu, protože věci se dějou samovolně.
Ale je vlastně úplně jedno, kde se to vzalo. Důležitý je, že se to stále děje a že mi to stále tak moc ubližuje.
Ráda to budu řešit na terapii a vím, že musím.
Přesto si myslím, že chyba není jenom a jenom v mé choré müsli.